Láska po šedesátce: Když minulost zaklepe na dveře

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a ruce svíraly hrnek s čajem tak silně, až jsem se bála, že ho rozdrtím. Stála jsem v kuchyni svého bytu na Vinohradech, kde jsem posledních osm let žila sama. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by chtěly přehlušit ticho, které mezi mnou a Jaroslavem právě vzniklo.

Když mi před třemi lety zemřel manžel Petr, svět se mi zhroutil. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že musím udělat čaj pro dva, a pak mě zasáhla prázdnota. Děti – Jana a Martin – mě navštěvovaly, ale jejich životy byly plné práce, vnoučat, starostí. Já zůstala v bublině ticha. Přátelé se postupně vytráceli, protože nevěděli, co říct vdově, která už nemá chuť smát se na posezení u vína.

Byla jsem přesvědčená, že už mě nic dobrého nečeká. A pak přišel Jaroslav. Potkali jsme se na lavičce v parku Riegrových sadů. Seděl tam s knihou Karla Čapka a já si k němu přisedla, protože lavička byla mokrá jen z poloviny. Usmál se na mě tím zvláštním způsobem, který mi připomněl první rande s Petrem před padesáti lety. Povídali jsme si o knížkách, o dešti, o tom, jak je Praha krásná i v listopadu.

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme na procházky, do kina na staré české filmy, občas na koncert do Rudolfina. Poprvé po letech jsem se smála nahlas a nebála se dívat lidem do očí. Jaroslav byl pozorný, vtipný a měl v sobě klid, který mě uklidňoval. Když mě poprvé vzal za ruku, měla jsem pocit, že mi je zase dvacet.

Moje dcera Jana si toho všimla jako první. „Mami, ty jsi nějaká jiná,“ řekla jednou u nedělního oběda. „Máš někoho?“ Přiznala jsem to s rozpaky a čekala na její reakci. Místo radosti přišlo ticho a pak: „A co by řekl táta?“ Ta otázka mě bodla do srdce. Martin byl zdrženlivější, ale i on měl pochybnosti. „Víš o něm všechno? Nechci tě vidět zklamanou.“

Snažila jsem se jejich obavy zahnat. Jaroslav byl vdovec jako já, měl dvě dospělé dcery a žil sám v bytě na Letné. Vyprávěl mi o svém životě – o práci v knihovně, o cestách po republice, o tom, jak těžké je začít znovu po padesátce. Nikdy jsem necítila potřebu ho podezírat.

Až do toho dne. Seděli jsme spolu u mě doma a já náhodou zahlédla dopis na jeho stole. Bylo na něm razítko z věznice Pankrác. Srdce mi poskočilo. „Co to je?“ zeptala jsem se opatrně. Jaroslav zbledl a dlouho mlčel.

„Měl jsem ti to říct dřív,“ začal tiše. „Před dvaceti lety jsem byl odsouzený za zpronevěru. Pracoval jsem jako účetní ve státním podniku a… udělal jsem chybu. Ne kvůli sobě – chtěl jsem pomoct kamarádovi z dětství, který měl dluhy. Všechno prasklo a já šel na tři roky sedět.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi vířily otázky: Můžu mu ještě věřit? Co když mě celou dobu klamal? Co na to řeknou děti? Jaroslav seděl naproti mně a čekal na rozsudek.

Následující dny byly peklo. Jana mi volala každý večer: „Mami, prosím tě, neblázni! Takový člověk… nikdy nevíš!“ Martin byl zdrženlivější: „Je to tvoje rozhodnutí, ale buď opatrná.“ Sama jsem nevěděla, co dělat. Každý pohled na Jaroslava mi připomínal jeho chybu i jeho odvahu mi ji přiznat.

Jednoho večera jsme šli spolu na Petřín. Mlčeli jsme většinu cesty. Nakonec jsem se zastavila u sochy Karla Hynka Máchy a zeptala se: „Proč jsi mi to řekl? Mohl jsi mlčet.“

Jaroslav se zadíval do dálky: „Protože tě miluju. A protože chci být s tebou upřímný.“

Stála jsem tam dlouho a přemýšlela o svém životě – o letech s Petrem, o samotě po jeho smrti, o strachu z odsouzení i o touze být zase šťastná. Uvědomila jsem si, že každý má svou minulost. I já mám své chyby a tajemství.

Rozhodla jsem se dát Jaroslavovi šanci. Děti to nesly těžce – Jana se mnou měsíc nemluvila, Martin jen krčil rameny. Ale já cítila klid. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju pro sebe.

Dnes sedíme s Jaroslavem na stejné lavičce v Riegrových sadech jako poprvé. Drží mě za ruku a já vím, že i když nás čekají těžké chvíle, stojí to za to.

Někdy si říkám: Je správné riskovat štěstí kvůli lásce i přes odpor rodiny? Má člověk právo začít znovu bez ohledu na minulost? Co byste udělali vy?