„Vždyť to zvládneš, ty přece vždycky všechno zvládneš“: Příběh ženy, která už nemůže být jen silná

„Tak co zase je, Jano?“ ozvalo se z obýváku, když jsem stála v kuchyni a snažila se potlačit slzy. V ruce jsem svírala utěrku, až mi zbělely klouby. „Nic, jen jsem unavená,“ odpověděla jsem tiše, ale hlas se mi zlomil. Petr ani nezvedl oči od televize. „Poradíš si, vždyť ty přece vždycky všechno zvládneš.“ Ta věta mě bodla do srdce víc než cokoli jiného. Vždycky jsem byla ta silná. Ta, co drží rodinu pohromadě, co vaří, uklízí, plánuje rozpočet, stará se o děti i vnoučata. Ta, co nikdy neřekne ne a vždycky najde řešení. Ale dneska už nemůžu.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s Petrem začínali. Byli jsme mladí, plní plánů a snů. On studoval na technice, já na zdravotní škole. Všechno jsme zvládali spolu – první byt na Jižním Městě, první dítě, druhé dítě… Bylo to těžké, ale věřila jsem, že když budeme držet při sobě, zvládneme všechno. Jenže časem se všechno změnilo. Petr začal pracovat dlouho do noci, já zůstávala doma s dětmi. Když přišel domů, byl unavený a podrážděný. Já taky, ale musela jsem být ta silná.

„Mami, kde mám čistý tričko?“ křičel na mě Honza z pokoje. „V koši na prádlo! Musíš si ho najít sám!“ odpověděla jsem a snažila se neztratit trpělivost. V tu chvíli zazvonil telefon – moje máma. „Janičko, zase jsme se s tátou pohádali…“ Povzdechla jsem si a nasadila svůj uklidňující tón: „Neboj se, mami, všechno bude dobré. Přijdu zítra.“

Byla jsem prostředníkem ve všech sporech – mezi rodiči, mezi dětmi, mezi Petrem a jeho bratrem. Nikdo se mě neptal, jestli to zvládám. Prostě se předpokládalo, že ano. A já? Já jsem se bála říct, že už nemůžu. Že mě všechno bolí – tělo i duše.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na hromadu účtů. Petr přišel domů a bez pozdravu si nalil pivo. „Zase jsi tady celý den nic nedělala?“ řekl s úsměvem, který měl být vtipný, ale mě rozplakal. „Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Cože?“ podivil se a konečně se na mě podíval. „Já už prostě nemůžu být pořád ta silná.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr pokrčil rameny: „Ale Jano… vždyť to zvládneš. Ty vždycky všechno zvládneš.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč nikdo nevidí, že i já potřebuji obejmout? Že i já mám právo být slabá? Že i já někdy potřebuju pomoc?

Začala jsem být podrážděná a unavená. Děti si toho všimly – dcera Eva mi jednou řekla: „Mami, ty jsi nějaká smutná.“ Usmála jsem se na ni: „To nic není.“ Ale v noci jsem brečela do polštáře.

Jednoho dne jsem omdlela v obchodě mezi regály s pečivem. Probrala jsem se až v sanitce. Lékař mi řekl: „Paní Novotná, musíte zpomalit. Vaše tělo je vyčerpané.“ Když mě Petr vyzvedával z nemocnice, řekl jen: „No vidíš to… Ale teď už budeš v pohodě.“

Ale nebyla jsem v pohodě. Doma na mě čekala další hromada povinností – prádlo, vaření, úkoly s vnoučaty… Nikdo mi nepomohl. Když jsem poprosila Evu o pomoc s nákupem, řekla: „Mami, ty to vždycky zvládneš líp než já.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Já už nechci být pořád ta silná.“ Psycholožka mě vyslechla a řekla: „Máte právo být slabá. Máte právo říct dost.“

Doma to ale nikdo nechápal. Když jsem odmítla jet k rodičům řešit jejich hádku, máma mi vyčetla: „Janičko, ty jsi vždycky byla naše opora…“ Petr se zlobil: „Tak co mám dělat? Já přece taky makám!“

Jednou večer jsem bouchla dveřmi a odešla ven do tmy. Seděla jsem na lavičce před domem a dívala se do prázdna. Najednou si ke mně přisedla sousedka Alena. „Jano, co je?“ zeptala se tiše. A já jí všechno řekla – o únavě, o bolesti, o tom pocitu samoty uprostřed vlastní rodiny.

Alena mě objala: „Víš co? Zkus někdy říct ne. Svět se nezboří.“

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Nešlo to hned – rodina byla zmatená a někdy i naštvaná. Ale začala jsem chodit na procházky sama pro sebe, občas si koupila něco hezkého jen tak pro radost. Naučila jsem se říkat ne – i když to bolelo.

Dnes už nejsem ta nezdolná skála pro všechny kolem sebe. Někdy brečím před Petrem a někdy mu řeknu: „Teď potřebuji obejmout já.“ Někdy děti nechám udělat večeři a klidně jim řeknu: „Dneska nemám sílu.“

Není to jednoduché – rodina si zvyká pomalu a někdy slyším výčitky nebo nechápavé pohledy. Ale aspoň už nejsem sama sobě cizí.

A tak si někdy večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké přiznat slabost těm nejbližším? A proč máme pocit, že musíme být pořád silní – i když už nemůžeme?