Oslava, která všechno změnila: Rok mezi dvěma světy

„Tohle už dál nejde, Aleno. Omlouvám se.“ Táta stál uprostřed obýváku, v ruce ještě držel skleničku s vínem, kterou mu před chvílí podala máma. Bylo to na jeho jedenapadesátých narozeninách. Všichni jsme seděli kolem stolu, smáli se a zpívali „Všechno nejlepší“, když najednou přišla ta věta. Jako by někdo vypnul zvuk i barvy v místnosti. Máma ztuhla, brácha Petr upustil vidličku na talíř a já jsem jen zírala na tátu, jako by byl cizí člověk.

„Co to říkáš?“ zašeptala máma. V očích měla slzy, které se snažila zadržet. Táta se na ni ani nepodíval. „Odcházím. Už to mezi námi nefunguje. Potřebuju začít znovu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Všechno, co jsem považovala za jistotu – nedělní obědy, společné dovolené na Šumavě, tátovy vtipy o politice – bylo najednou pryč. Máma se rozplakala a brácha vyběhl z pokoje. Já jsem jen seděla a snažila se pochopit, co se vlastně děje.

Po oslavě bylo doma ticho jako v hrobě. Táta si sbalil pár věcí a odešel k babičce do paneláku na Jižním Městě. Máma seděla v kuchyni, kouřila jednu cigaretu za druhou a dívala se do prázdna. „Prosím tě, počkej s tím rozvodem aspoň rok,“ řekla mu druhý den ráno, když přišel pro zbytek věcí. „Kvůli dětem. Kvůli mně.“

Táta jen přikývl. „Dobře. Rok.“

A tak začal náš rok mezi dvěma světy. Táta chodil domů jen občas – pro poštu, pro nějaké oblečení nebo když potřeboval podepsat papíry do práce. Máma se snažila tvářit silně, ale večer jsem ji slyšela plakat v ložnici. Brácha začal trávit víc času venku s kamarády a já jsem se ponořila do učení, abych nemusela myslet na to prázdno doma.

Jednou večer jsme s mámou seděly u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Lucko, já už nevím, co mám dělat. Snažím se být silná kvůli vám, ale někdy mám pocit, že už to nevydržím.“

„Mami, my to zvládneme,“ snažila jsem se ji utěšit, ale sama jsem tomu moc nevěřila.

Začaly se objevovat první lži. Táta nám tvrdil, že je pořád sám u babičky, ale jednou jsem ho viděla v kavárně na Vinohradech s nějakou ženou. Smáli se spolu a drželi se za ruce. Když mě zahlédl, rychle od ní odskočil a tvářil se provinile.

Doma jsem o tom nikomu neřekla. Nechtěla jsem mámě přidělávat další bolest. Ale od té chvíle jsem na tátu začala být naštvaná – ne proto, že odchází, ale proto, že nám lže.

Rok plynul pomalu a bolestivě. Každý měsíc byl jiný – někdy jsme s mámou brečely spolu u televize, jindy jsme se hádaly kvůli hloupostem. Brácha začal chodit pozdě domů a jednou ho přivedla policie, protože ho chytili s pivem v parku.

„Tohle je tvoje vina!“ křičela máma na tátu do telefonu. „Podívej se, co jsi způsobil!“

Táta přijel domů a poprvé za celý rok jsme byli všichni čtyři pohromadě v jedné místnosti. Nikdo nemluvil. Jen máma tiše plakala a brácha zíral do země.

Jednoho dne mi táta zavolal: „Lucko, můžeme se sejít? Chci ti něco říct.“

Sešli jsme se v malé kavárně u Náměstí Míru. Táta vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Víš, Lucko,“ začal opatrně, „já jsem to nechtěl udělat takhle. Ale s mámou už jsme si neměli co říct. A pak jsem potkal Janu…“

„Takže jsi nás opustil kvůli jiné?“ vyjela jsem na něj.

„Nejen kvůli ní,“ bránil se táta. „Ale ona mi ukázala, že můžu být ještě šťastný.“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak moc nám ublížil, jak moc mi chybí naše rodina – ale místo toho jsem jen mlčela.

Když uplynul ten rok, máma svolala rodinnou poradu.

„Tak co bude dál?“ zeptala se tichým hlasem.

Táta si povzdechl: „Chci rozvod.“

Máma přikývla a poprvé za celý rok vypadala klidněji. „Dobře. Ale chci vědět pravdu – byla v tom jiná žena?“

Táta mlčel a pak přiznal: „Ano.“

V tu chvíli jako by z mámy spadla tíha celého roku. „Děkuju za upřímnost,“ řekla tiše.

Rozvod proběhl rychleji, než jsme čekali. Táta si našel nový byt s Janou a my s mámou a bráchou jsme zůstali sami v našem starém bytě na Žižkově.

Ten rok mě změnil víc než cokoliv předtím. Naučila jsem se odpouštět i nenávidět zároveň. Naučila jsem se být oporou mámě i bráchovi a pochopila jsem, že někdy je lepší pustit někoho dál, než ho držet násilím.

Dnes už chápu tátovu touhu po štěstí i maminčinu bolest ze zrady. Ale pořád si kladu otázku: Je lepší žít ve lži kvůli rodině, nebo riskovat bolest pro šanci na nový začátek? Co byste udělali vy?