Když babička nechce být jen služkou: Můj boj o vlastní život po šedesátce

„Mami, nemohla bys dneska pohlídat děti? Adam má horečku a já fakt nemůžu zůstat doma,“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem si ráno zalila kávu. Bylo mi šedesát tři a už půl roku v důchodu. Těšila jsem se, že si konečně udělám den podle sebe – půjdu na procházku do Stromovky, možná si přečtu knížku, kterou jsem dostala k Vánocům. Ale místo toho jsem slyšela v hlase své dcery Jany ten známý tón: „Potřebujeme tě.“

„Jasně, Jani,“ odpověděla jsem automaticky. „Za půl hodiny jsem u vás.“

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla u stolu, ruce sevřené kolem hrnku. Vždyť já je miluju, svoje vnoučata. Ale proč mám pocit, že se ode mě pořád něco čeká? Že moje vlastní plány jsou vždycky až na posledním místě?

Když jsem přišla k Janě domů, Adam ležel na gauči a malá Klárka už mi visela kolem krku. „Babičko, budeme si hrát na školu?“ ptala se nadšeně. Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. „Jasně, Klárko.“

Celý den jsem vařila čaj, měřila teplotu, utírala nosy a hrála si s panenkami. Když se večer Jana vrátila, byla unavená a vděčná. „Jsi zlatá, mami. Nevím, co bych bez tebe dělala.“

Ale když jsem šla domů, cítila jsem se prázdná. Kde je ten život, který jsem si slibovala? Kde jsou ty dny u moře mimo sezónu, kde je italština, kterou jsem chtěla studovat? Proč mám pocit, že se ode mě pořád něco čeká?

Doma mě čekal manžel Petr. „Tak co, jak bylo u Jany?“ zeptal se a ani nezvedl oči od televize.

„Unavená jsem,“ řekla jsem tiše.

„No jo, děti dají zabrat,“ mávl rukou. „Zítra bys mohla zajít k Martinovi, říkal, že by potřeboval pomoct s úklidem.“

Zůstala jsem stát ve dveřích. „A co kdybych zítra šla na tu jogu? Slíbila jsem si, že to zkusím.“

Petr se na mě podíval překvapeně. „Jóga? V tomhle věku? To je pro mladý.“

„Ale já bych to chtěla zkusit,“ namítla jsem.

„No tak si to rozmysli. Martin tě potřebuje víc než nějaká jóga.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely myšlenky: Proč mám pocit viny, když chci něco jen pro sebe? Proč je moje hodnota pořád měřená tím, kolik toho udělám pro ostatní?

Druhý den ráno mi volala kamarádka Alena. „Pojď se mnou na tu italštinu! Přihlásila jsem nás obě.“

„Nevím, jestli můžu…“ začala jsem.

„Prosím tě! Děti už máš velký, vnoučata nejsou tvoje povinnost. Kdy jindy začneš žít pro sebe?“

Ta slova mi zněla v hlavě celý den. Když mi pak Jana napsala zprávu: „Mami, zítra bych zase potřebovala pohlídat…“, najednou jsem cítila vztek i smutek zároveň.

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a sbírala odvahu.

„Petře, já už nechci být pořád jenom služka. Chci taky něco dělat pro sebe. Chci chodit na italštinu s Alenou a zkusit tu jogu.“

Petr se zamračil. „A kdo bude pomáhat dětem? Myslíš jenom na sebe.“

„Ne! Celý život jsem myslela na vás všechny! Ale teď chci aspoň trochu času pro sebe.“

Rozhostilo se ticho. Petr jen pokrčil rameny a odešel do obýváku.

Celou noc jsem přemýšlela. Ráno jsem napsala Janě zprávu: „Zítra nemůžu hlídat. Mám kurz italštiny.“

Za hodinu mi volala.

„Mami, co blázníš? Já to fakt potřebuju!“

„Jani, já tě chápu. Ale já taky potřebuju něco pro sebe.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Tak dobře,“ řekla nakonec Jana tiše. „Zkusím to nějak zařídit.“

Ten den jsem šla poprvé na italštinu. Byla jsem nervózní jako malá holka před první třídou. Ale když jsme s Alenou seděly v učebně a smály se svým prvním pokusům o italskou výslovnost, cítila jsem poprvé po letech radost.

Doma to nebylo jednoduché. Petr byl odtažitý a Jana mi pár dní nevolala. Ale pak mi přišla zpráva: „Mami, promiň. Máš pravdu. Taky bych chtěla mít jednou čas jen pro sebe.“

A já si uvědomila, že když budu žít jen pro ostatní, nikdy nebudu šťastná – a oni vlastně taky ne.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na prázdnou ulici pod sebou. Přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině ‚ne‘? Proč máme pocit viny, když chceme žít i pro sebe? Co myslíte vy – je sobectví chtít konečně svůj vlastní život?