Stíny za zavřenými dveřmi: Příběh obětované dcery

„To není fér, mami! Proč jsi to udělala?“ šeptám do tmy, zatímco v prázdném bytě ještě doznívá ozvěna posledního dechu. Všude kolem mě jsou její věci – hrnek s odštípnutým ouškem, pletený přehoz, který jsem jí kdysi upletla, a na stole dopis od notáře. Ten dopis, který mi převrátil život naruby.

„Martino, musíš to pochopit. Maminka byla nemocná, nevěděla, co dělá,“ říká mi bratr Petr do telefonu, jeho hlas je vzdálený a chladný jako lednové ráno. „Byl jsem její syn, taky jsem měl právo…“

„Právo? Ty jsi tu nebyl! Přijel jsi jednou za rok na Vánoce, přivezl jsi bonboniéru a zase zmizel. Já tu byla každý den. Každou noc jsem jí měnila obvazy, vařila čaje, poslouchala její stížnosti na bolest. Vzdala jsem se práce, přátel, vlastního života…“

Telefon ohluchne. Petr zavěsil. Zůstávám sama v kuchyni, kde ještě voní po bylinkách, které jsem mamince vařila na nervy. Dívám se z okna na dvorek, kde kdysi běhaly děti – já a Petr. Tehdy jsme byli nerozluční. Co se stalo?

Vzpomínám si na první noc, kdy maminka zkolabovala. Bylo mi dvacet pět a měla jsem před sebou slibnou kariéru v knihovně na náměstí. Místo toho jsem si sbalila pár věcí a přestěhovala se zpět do paneláku v Nuslích. „Martinko, jen na pár týdnů,“ říkala tehdy maminka. Týdny se změnily v měsíce, měsíce v roky.

Každý den měl svůj rytmus: ráno léky, dopoledne rehabilitace, odpoledne ticho přerušované jen šuměním starého rádia. Někdy jsme mlčely celé hodiny. Jindy mi maminka vyprávěla o svém dětství v Poděbradech nebo o tom, jak poznala tátu na tancovačce v Sokolovně. Smála se tehdy tak upřímně… Ale pak přišla bolest a smích vystřídaly slzy.

Petr mezitím žil svůj život. Práce v Brně, dovolené v Chorvatsku, nová přítelkyně každé dva roky. Na maminku si vzpomněl jen o Vánocích nebo když potřeboval podepsat nějaký papír. Nikdy jsem mu to nevyčítala – aspoň ne nahlas.

Ale teď… Teď mám pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Dopis od notáře je krátký: „Veškerý majetek odkazuji svému synovi Petru Novotnému.“ Ani slovo o mně. Ani poděkování za dvacet let péče. Jen suché konstatování.

Sedím u kuchyňského stolu a třesu se vztekem i smutkem. Proč? Proč mě maminka takhle potrestala? Nebo to byl trest? Možná chtěla, abych konečně odešla a začala žít svůj život? Ale jak mám začít znovu ve čtyřiceti pěti letech, bez práce, bez domova, bez rodiny?

Zvoní domovní zvonek. Otevřu dveře a za nimi stojí sousedka paní Věra s miskou koláče. „Martinko, slyšela jsem… Je mi to líto.“

„Děkuju,“ šeptám a cítím, jak mi po tváři stékají slzy.

„Byla jste pro ni vším,“ říká paní Věra tiše. „Vždycky říkala, že bez vás by to nezvládla.“

„Tak proč…?“ nedokážu dokončit větu.

Paní Věra mě obejme a já poprvé po letech cítím lidské teplo. Možná bych měla začít znovu – najít si práci, pronajmout si malý byt někde na okraji Prahy. Ale jak? Kdo mě zaměstná? Co když už neumím být sama sebou?

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o všech těch letech – o promarněných příležitostech, o lásce i bolesti. O tom, co znamená být dcerou.

Petr mi poslal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Neodpovídám. Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit.

Když zavírám oči, slyším znovu tichý oddech maminky a šum rádia. Vím, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Možná je čas položit si otázku: Co je větší hodnota – majetek nebo roky obětované lásky? A má smysl bojovat o spravedlnost v rodině, kde už dávno žádná spravedlnost není?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu odpouštět nebo je lepší začít znovu úplně jinde?