„Martino, už nemůžu žít tvůj život za tebe“: Příběh matky, která se musí naučit pustit svou dceru

„Mami, můžeš mi zavolat na úřad? Já tam prostě nezvládnu zavolat sama…“ ozvalo se z telefonu a já v tu chvíli cítila, jak se mi sevřelo srdce. Bylo to už po několikáté tento měsíc. Martina, moje jediná dcera, třicetiletá žena s vysokoškolským diplomem, seděla ve svém bytě na Žižkově a čekala, až jí zase vyřeším život.

„Martino, prosím tě…“ začala jsem unaveně, ale ona mě hned přerušila: „Mami, já vím, že jsem trapná. Ale já to prostě nezvládnu. Oni tam budou protivní a já se zase rozbrečím.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem ji chránila před světem. Když byla malá, bála se tmy a já s ní seděla u postýlky do půlnoci. Ve škole jsem jí psala omluvenky, když měla strach z tělocviku. Na střední jsem jí pomáhala s referáty, protože se bála mluvit před třídou. A když šla na vysokou do Brna, jezdila jsem za ní každý víkend s krabičkami jídla a poslouchala její slzy do telefonu.

Nikdy jsem si nestěžovala. Chtěla jsem být ta nejlepší máma. Ale teď… teď už nemůžu. Je mi padesát šest a mám pocit, že mi život protéká mezi prsty. Můj muž Petr už dávno pochopil, že Martina je středem mého vesmíru. „Hani, musíš ji nechat žít,“ říkal mi často večer v kuchyni, když jsme seděli u čaje. „Jinak nikdy nevyletí z hnízda.“

Ale jak mám pustit dítě, které pořád potřebuje moji ruku?

Minulý týden mi Martina volala v slzách: „Mami, vyhodili mě z práce. Prý nejsem dost samostatná. Co budu dělat?“

Objela jsem ji a přivezla domů. Seděla v kuchyni, ruce složené v klíně, oči červené od pláče. „Martino,“ řekla jsem tiše, „musíš se postavit na vlastní nohy. Já už nemůžu pořád všechno řešit za tebe.“

„Ale já to neumím!“ vykřikla zoufale. „Ty jsi vždycky všechno zařídila… Já nevím, jak se to dělá!“

A tehdy mi došlo, že jsem jí vlastně ublížila tím, jak moc jsem ji chránila.

Vzpomněla jsem si na svoji mámu – tvrdou ženu z Vysočiny, která mě naučila vařit i prát už ve dvanácti. Nikdy mě nelitovala, když jsem přišla domů s rozbitým kolenem nebo špatnou známkou. „Život není peříčko,“ říkávala a já ji tehdy nenáviděla za tu tvrdost. Ale dnes jí rozumím.

Martina byla jiná než já – citlivější, křehčí. Když jí bylo osm a spolužačka ji odstrčila ze skupinky, plakala mi v náručí celou noc. Já jí slíbila, že ji vždycky ochráním. A ten slib jsem držela až příliš dlouho.

Petr se mnou o tom často mluvil: „Hani, ona tě potřebuje jinak než dřív. Už ne jako ochránkyni, ale jako někoho, kdo jí věří.“

Jenže jak věřit dítěti, které se bojí i zavolat na úřad?

Jednoho večera jsme seděly s Martinou u stolu a ona tiše řekla: „Mami… proč já nejsem jako ostatní? Proč neumím být dospělá?“

Vzala jsem ji za ruku a poprvé v životě jsem jí řekla pravdu: „Možná proto, že jsem ti nikdy nedovolila to zkusit.“

Rozplakala se a já s ní.

Další den ráno jsem jí napsala zprávu: „Martino, mám tě moc ráda. Ale dneska už ti na úřad volat nebudu. Věřím ti.“

Celý den jsem chodila po bytě jako lev v kleci. V poledne mi přišla zpráva: „Mami, zvládla jsem to! Byli milí. Děkuju.“

Poprvé za třicet let jsem cítila úlevu i smutek zároveň.

Od té doby se snažím Martinu podporovat jinak – ne tím, že za ni všechno vyřeším, ale tím, že jí věřím. Někdy je to těžké. Někdy mám chuť zase vzít telefon a všechno zařídit. Ale vím, že bych jí tím jen ublížila.

Petr měl pravdu – musíme děti pustit, aby mohly létat.

Dneska už Martina pracuje jako asistentka v malé firmě na Vinohradech. Občas mi volá s prosbou o radu, ale už nečeká, že všechno udělám za ni.

A já? Učím se být matkou dospělé dcery.

Někdy si říkám: Udělala jsem pro ni dost? Nebo až příliš? Kde je ta hranice mezi láskou a závislostí? Co myslíte vy?