Když se minulost nevzdává: Jak jsme s Petrem čelili jeho bývalé a našli sílu v lásce

„Nechci, abys mi ji brala!“ vykřikla Jana, když jsem jí otevřela dveře našeho bytu v Holešovicích. Stála tam s rukama v bok, oči jí planuly vztekem a malá Anička se krčila za jejími nohama. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, schovat se před tím vším chaosem, který se na mě valil od chvíle, kdy jsem začala chodit s Petrem.

Petr byl původně jen nájemník mého bratra Tomáše. Každý měsíc jsem za něj vybírala nájem a vždycky jsme si u toho povídali. O počasí, o práci, o tom, jak je těžké najít v Praze klidné místo k životu. Jednou mi nabídl kávu a já přijala. To byl začátek všeho. Zjistili jsme, že máme rádi stejné filmy, oba milujeme výlety do Krkonoš a nesnášíme koprovku. Po pár týdnech jsme spolu začali chodit.

Jenže Petr měl za sebou rozvod. Jeho bývalá Jana byla jako stín, který se neustále vracel. Nejhorší bylo, že měli spolu dceru Aničku. Jana ji často využívala jako zbraň – když Petr neudělal, co chtěla, hned mu vyhrožovala, že mu Aničku nevezme na víkend nebo že mu ji vůbec nedovolí vidět.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u stolu a on si povzdechl: „Nevím, jak to mám řešit. Jana mi pořád píše, že prý Anička nechce být u nás, že jí vadíš.“

„A mluvila jsi s ní o tom?“ zeptala jsem se tiše.

„Anička je malá. Myslím, že jí Jana něco našeptává. Ale nechci ji do toho tahat.“

Bylo mi ho líto. Viděla jsem, jak ho to ničí. A mě taky. Každý víkend jsem měla strach, jestli Anička přijde, nebo jestli zase zůstane u mámy. Když přišla, byla tichá a odtažitá. Snažila jsem se jí přiblížit – pekla jsem bábovku, hrála s ní pexeso – ale ona jen mlčky seděla a občas se na mě podívala pohledem plným nedůvěry.

Jednou jsem slyšela, jak volá Janě z pokoje: „Mami, já chci domů.“ V tu chvíli mi bylo do breku.

Moje máma mi říkala: „Proč si radši nenajdeš někoho bez dětí? Proč si to tak komplikuješ?“ Ale já věděla, že Petra miluju. Jenže někdy jsem si přála, abych mohla začít znovu – bez Janiných výhrůžek a Aniččiných slz.

Jednoho dne Jana přišla až k nám domů. Právě jsem vařila večeři a Petr byl ještě v práci. Zazvonila a hned spustila: „Chci vědět, co jí říkáš! Anička doma brečí a nechce sem jezdit!“

„Já jí nic neříkám,“ bránila jsem se. „Snažím se jen být milá.“

„Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej!“ vyhrožovala.

Třásla jsem se vzteky i strachem zároveň. Když Petr přišel domů a našel mě uplakanou v kuchyni, objal mě a řekl: „Nenecháme si to zničit.“

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – sedět naproti Janě a poslouchat její výčitky. Ale terapeutka nám pomohla najít způsob, jak spolu komunikovat bez hádek. Postupně jsme začali Aničce vysvětlovat, že ji máme oba rádi a že nemusí mít strach.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Můžu ti pomoct s bábovkou?“ Usmála jsem se na ni a v tu chvíli jsem věděla, že jsme na dobré cestě.

Ale nebylo to jednoduché. Jana pořád zkoušela nové triky – jednou poslala sociálku na kontrolu, jindy rozeslala pomluvy po sousedech. Lidé na mě koukali skrz prsty a šeptali si: „To je ta, co rozbila rodinu.“

Petr stál při mně. Když už jsem chtěla všechno vzdát, řekl mi: „Nenecháme si vzít to, co jsme spolu vybudovali.“

Po roce plném hádek, slz i malých vítězství jsme konečně našli rovnováhu. Jana pochopila, že nás nerozdělí. Anička začala u nás zůstávat ráda a dokonce mi jednou řekla: „Jsi fajn.“

Dnes už vím, že láska není jen o romantice a hezkých chvílích. Je to boj o důvěru, o místo v cizím životě i o odpuštění těm, kteří nám ubližují.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebylo by jednodušší utéct? Ale pak slyším smích z dětského pokoje a vím, že bych neměnila.

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za lásku i přes všechny překážky minulosti?