Půl roku s tchyní: Když se domov změní v bitevní pole

„Jano, proč jsi zase koupila tuhle značku jogurtu? Víš přece, že mi po něm bývá těžko!“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem stihla sundat kabát. Bylo půl sedmé večer, venku tma a já po celém dni v práci toužila jen po tichu. Místo toho mě vítala tchyně, paní Marie, která už půl roku okupuje náš byt na pražském sídlišti.

Začalo to nevinně. Marie si zlomila nohu a Petr, můj manžel, samozřejmě navrhl, že ji vezmeme k nám. „Je to jen na pár týdnů, než se postaví na nohy,“ přesvědčoval mě tehdy. Věděla jsem, že jeho sestra Monika má doma miminko a nemůže si dovolit další starost. Souhlasila jsem. Byla jsem přesvědčená, že to zvládneme. Ale týdny se změnily v měsíce a já začala mít pocit, že už nikdy nebudu mít svůj domov zpátky.

Marie byla zpočátku vděčná. Děkovala za každou maličkost, za čaj, za pomoc s koupelí. Ale jakmile se jí noha začala hojit, vrátila se její stará povaha. Všechno muselo být podle ní. Jogurty jen bílé, chleba jedině žitný, ručníky složené do úhledných komínků. Každý den mi připomínala, že bych měla víc větrat a míň solit polévky. „Petr to takhle nikdy neměl rád,“ říkala často a Petr jen mlčel nebo se usmíval.

Jednoho večera jsem si dovolila přijít domů později – byla jsem s kolegyněmi na víně. Odemkla jsem dveře a slyšela jejich rozhovor v obýváku.

„Víš, Petře, Jana je poslední dobou nějaká odtažitá. Možná byste si měli promluvit,“ šeptala Marie.

„Má toho v práci hodně,“ odpověděl Petr tiše.

„Ale dřív byla jiná. Dřív jsi měl doma teplo a pohodu. Teď je tu pořád napětí.“

Stála jsem za dveřmi a cítila, jak mi hoří tváře. Byla jsem unavená, vyčerpaná a teď ještě slyším, jak mě vlastní manžel pomlouvá s jeho matkou.

Další den jsem se snažila být milá. Uvařila jsem Marii její oblíbenou květákovou polévku a koupila jí čerstvé rohlíky. Ale ona jen zvedla obočí: „To jsi zase zapomněla koupit petrželku? Bez ní to není ono.“

Večer jsme seděli s Petrem u televize. „Petře, kdy myslíš, že se tvoje maminka bude moct vrátit domů?“ zeptala jsem se opatrně.

Petr se na mě podíval překvapeně: „Proč? Vadí ti tu?“

„Nejde o to, že by mi vadila… Jen… už je to dlouho. Cítím se tu jako host.“

Petr pokrčil rameny: „Vždyť je to moje máma. Pomáhá nám – vaří, uklízí…“

„Ale já nechci, aby mi někdo říkal, jak mám žít ve vlastním bytě!“ vyhrkla jsem.

Petr se zamračil: „Jsi sobecká.“

Ta slova mě bodla do srdce. Sobecká? Já? Kdo tu vaří, pere a stará se o všechny? Kdo ustupuje a mlčí?

Další týdny byly jako zlý sen. Marie začala zvát své kamarádky na návštěvy – bez zeptání. Jednou jsem přišla domů a v kuchyni seděly tři ženy v letech, popíjely kávu a hodnotily můj výběr záclon.

„To jste si vybrala sama?“ ptala se jedna z nich.

„Ano,“ odpověděla jsem stroze.

„No… každý má jiný vkus,“ zamumlala druhá.

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním bytě.

Jednou večer jsem to už nevydržela. Seděla jsem v ložnici a brečela do polštáře. Petr přišel za mnou.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Já už takhle nemůžu dál,“ vzlykla jsem. „Chci zpátky svůj život.“

Petr si povzdechl: „Mami je tu dobře… Nechci ji posílat pryč.“

„A co já? Na mě nezáleží?“

Mlčel.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bylo mi jasné, že pokud se něco nezmění, náš vztah to nevydrží. Ale zároveň jsem měla výčitky svědomí – vždyť Marie je nemocná, potřebuje pomoc… Nebo už ne?

Jednoho dne přišla Monika na návštěvu s kočárkem. Sedly jsme si spolu na balkon.

„Jano, máma už je v pohodě. Chodí na procházky, zvládne si uvařit… Proč ještě nebydlí doma?“ zeptala se tiše.

Pokrčila jsem rameny: „Petr nechce.“

Monika si povzdechla: „Musíš být tvrdší. Jinak tě to zničí.“

Ten večer jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Petře, buď tvoje máma půjde domů, nebo půjdu já.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Dobře. Promluvím si s ní.“

Marie byla uražená. Týden se mnou nemluvila. Ale nakonec odešla.

Byt byl najednou tichý. Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco zlomeného.

Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem opravdu sobecká? Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí?