Když minulost zaklepe na dveře: Příběh první lásky po šedesátce

„To snad není možné…“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem stála před těmi dveřmi v tiché ulici na okraji Pardubic. Srdce mi bušilo jako o závod. Prsty se mi třásly, když jsem zvonila. Po šedesáti letech života, dvaceti letech manželství a dvou dospělých dětech jsem se rozhodla udělat něco, co by mi ještě před rokem připadalo nemožné: najít svou první lásku.

„Mami, proč tam vlastně jedeš?“ ptala se mě dcera Petra, když jsem jí to oznámila. „Vždyť jsi říkala, že to bylo jen takové mládí…“

Jenže já věděla, že to nebylo jen mládí. Bylo to něco, co mě formovalo. Něco, co jsem pohřbila pod nánosem povinností, kompromisů a každodenní rutiny. Po smrti manžela jsem najednou měla čas i odvahu přemýšlet nad tím, co jsem v životě opravdu chtěla – a co jsem nikdy nedostala.

Když se dveře otevřely, stála tam žena. Vysoká, štíhlá, s šedivými vlasy staženými do drdolu. Měla stejné oči jako já. Na okamžik jsme na sebe jen zíraly.

„Dobrý den… hledám pana Karla Novotného,“ vypravila jsem ze sebe.

Žena se usmála, ale v jejím pohledu bylo něco zvláštního. „To jste asi na správné adrese. Jsem jeho manželka, Jana.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Najednou mi připadalo absurdní, že tu stojím – cizí žena před cizím domem, která hledá někoho z minulosti. Ale Jana mě pozvala dál.

Seděly jsme v obýváku plném knih a starých fotografií. Karel byl prý na chalupě u Svitav a měl se vrátit až večer. Jana mi nabídla kávu a začaly jsme si povídat. Nejprve opatrně – o počasí, o dětech, o tom, jak rychle letí čas. Pak se mě zeptala:

„A odkud se vlastně znáte?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Byli jsme spolu na gymnáziu. Byla to… moje první láska.“

Jana se pousmála. „To je zvláštní. O vás nikdy nemluvil.“

V tu chvíli jsem pocítila bodnutí žárlivosti i smutku zároveň. Proč na mě Karel zapomněl? Nebo jen nechtěl vzpomínat?

Zůstala jsem sedět ještě dlouho po tom, co Jana odešla do kuchyně. Prohlížela jsem si fotografie na stěně – Karel s Janou na svatbě v roce 1980, Karel s dětmi na výletě v Krkonoších, Karel s vnoučaty u vánočního stromku.

Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsme si s Janou podobné – nejen vzhledem, ale i tím, jak jsme žily své životy. Obě jsme milovaly stejného muže. Obě jsme dělaly kompromisy a obětovaly své sny pro rodinu.

Večer se Karel vrátil. Když mě uviděl, ztuhl ve dveřích.

„Aleno?“ vydechl nevěřícně.

Bylo to poprvé po čtyřiceti letech, co jsme se viděli tváří v tvář. V jeho očích probleskla radost i rozpaky.

„Co tady…?“

„Chtěla jsem tě vidět,“ přerušila jsem ho tiše. „Chtěla jsem vědět… jestli jsi šťastný.“

Karel se posadil naproti mně a dlouho mlčel. Pak začal vyprávět – o tom, jak ho život zavál k Janě, jak pracoval v továrně na kolečka do kočárků, jak mu zemřel syn na leukémii a jak se s Janou snažili zůstat spolu i přes všechny rány osudu.

„A ty?“ zeptal se nakonec.

„Já… měla jsem dobrý život,“ odpověděla jsem po pravdě. „Ale někdy mám pocit, že jsem něco důležitého minula.“

Seděli jsme tam ve třech – já, Karel a Jana – a každý z nás měl svůj vlastní příběh plný radostí i bolesti.

Když jsem odcházela zpátky na nádraží, Jana mě doprovodila ke dveřím.

„Víte,“ řekla tiše, „myslím, že jsme obě udělaly to nejlepší, co jsme mohly.“

Cestou domů ve vlaku jsem přemýšlela nad tím vším. Nad tím, jaké by to bylo, kdybych tehdy zůstala s Karlem. Nad tím, jestli je možné vrátit čas – nebo jestli je lepší smířit se s tím, co bylo.

Doma mě čekala dcera Petra s vnukem Tomáškem.

„Tak co? Stálo to za to?“ ptala se zvědavě.

Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech.

„Ano,“ řekla jsem upřímně. „Stálo to za to vědět, že minulost už mě nemusí strašit.“

Ale někde uvnitř mě pořád hlodala otázka: Udělala bych dnes něco jinak? Nebo je lepší nechat některé věci navždy spát?

Co byste udělali vy? Má cenu vracet se do minulosti – nebo je lepší žít přítomností?