Když se vrátíš domů, ale už nejsi vítán: Příběh Hany a jejího druhého dechu

„Hano, já… já jsem udělal chybu. Prosím tě, můžeme to zkusit znovu?“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na knedlíky, když se ozvaly tyhle slova. Po dvaceti sedmi letech manželství mě můj muž Petr opustil kvůli mladší ženě. A teď, po půl roce, stál ve dveřích našeho bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách a díval se na mě s očima plnýma lítosti. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.

„A co Jana?“ zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.

„Ona… ona není jako ty. Neumí vařit, je pořád v práci, všechno je jí jedno. Já… já jsem si neuvědomil, co mám doma.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno: jak jsem mu roky prala košile, vařila jeho oblíbenou svíčkovou, starala se o děti, o jeho matku po mrtvici. Jak jsem nikdy neudělala scénu, nikdy nevynášela špinavé prádlo ven. Byla jsem ta „správná česká manželka“, jak mi říkaly kamarádky na kafi v cukrárně U Tří lvů.

Když Petr odešel za Janou, bylo mi padesát. Ani stará, ani mladá. Děti už byly z domu – Tomáš studoval v Praze a Klára pracovala v Olomouci. Najednou jsem byla sama. První týdny jsem jen brečela do polštáře a ptala se sama sebe: „Co jsem udělala špatně?“

Moje máma mi řekla: „Haničko, chlapi jsou jak děti. Když jim někdo nabídne novou hračku, hned běží.“ Ale já jsem nechtěla být ta stará hračka odložená na půdě.

Začala jsem chodit na procházky do Wilsonova lesa. Koupila jsem si nové šaty – červené! – a poprvé za dvacet let si nechala ostříhat vlasy nakrátko. Kamarádka Jitka mě vytáhla na kurz keramiky a já zjistila, že mám ruce nejen na vaření a žehlení.

A teď tu stál Petr a chtěl zpátky svůj starý život. „Prosím tě, Hani, já už nechci být sám. Doma je prázdno. Ty jsi moje rodina.“

„A co já?“ vyhrkla jsem najednou ostřeji, než jsem chtěla. „Co já chci?“

Petr ztuhl. „No… vždyť jsme byli šťastní…“

„Byli jsme? Nebo jsi byl šťastný ty?“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsem čekala s večeří a on přišel pozdě z práce. Všechny ty tiché dny po hádkách kvůli penězům nebo dětem. Všechno to přehlížení mých potřeb.

„Víš co?“ řekla jsem tiše a utřela si ruce do utěrky. „Já už nechci být jen tvoje kuchařka a pradlena. Chci být Hanka. Chci žít.“

Petr se posadil ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já nevím, jak to mám bez tebe zvládnout.“

„To jsi měl řešit dřív,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem zamýšlela.

Následující týdny byly plné napětí. Petr se snažil – nosil mi květiny, vařil kávu, dokonce jednou umyl nádobí. Ale já už nebyla ta stejná Hana jako před půl rokem.

Jednou večer přišla Klára na návštěvu. Seděly jsme spolu u vína a ona se mě zeptala: „Mami, proč ho bereš zpátky? Vždyť tě zradil.“

Dlouho jsem mlčela. „Protože… protože mám strach být sama. Ale zároveň mám strach zůstat s někým, kdo mě bere jako samozřejmost.“

Klára mě objala. „Máš právo být šťastná. I když je ti padesát.“

Začala jsem chodit do knihovny a číst knihy o ženách, které začaly nový život po padesátce. Našla jsem si práci na poloviční úvazek v květinářství u paní Novotné na náměstí Svobody. Poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco jen pro sebe.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Hano, já tě miluju.“

Podívala jsem se na něj dlouze a poprvé za dlouhou dobu cítila klid. „Možná mě miluješ,“ řekla jsem tiše. „Ale já musím zjistit, jestli ještě miluju sebe.“

A tak jsme začali žít vedle sebe – ne spolu, ale vedle sebe. Každý den byl jiný. Někdy jsme si povídali jako staří přátelé, jindy jsme mlčeli celé hodiny.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem – o svých snech, o tom, co všechno jsem obětovala pro rodinu, o tom, co bych ještě mohla zažít.

Možná nejsem ani stará, ani mladá. Možná je právě teď čas začít žít pro sebe.

Co myslíte vy? Má smysl dávat druhou šanci někomu, kdo vás jednou opustil? Nebo je lepší začít znovu – sama za sebe?