Když se rodina rozpadá: Příběh matky mezi láskou a výčitkami

„Mami, já už to takhle dál nemůžu. Lenka chce bydlet sama. Prý potřebuje klid a prostor. Musíme prodat byt.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Seděla jsem tehdy v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy a můj muž Petr jen mlčky zíral do stolu. Náš syn Tomáš, náš jediný syn, stál ve dveřích a vypadal tak dospěle – a přitom tak ztraceně. Vždycky jsem si představovala, že Tomáš půjde na vysokou, najde si dobrou práci, postaví se na vlastní nohy a až pak si založí rodinu. Ale všechno bylo jinak. Ve dvaceti nám oznámil, že se žení. A za pár měsíců jsme zjistili proč – Lenka byla těhotná.

Byla jsem v šoku. Petr byl vzteklý, ale nakonec jsme oba přijali fakt, že budeme prarodiči dřív, než jsme čekali. Pomohli jsme jim, jak to šlo. Přestavěli jsme náš byt 3+1 na dvě menší jednotky, aby měli soukromí. Všechno jsme dělali pro ně – pro Tomáše, pro Lenku i pro malého Davida.

Jenže pak přišla pandemie, Tomáš přišel o práci a Lenka byla pořád doma s dítětem. Napětí rostlo. Hádky byly na denním pořádku. Slyšela jsem je přes zeď: „Tomáši, tvoje máma mi pořád radí! Já už to nevydržím!“ nebo „Lenko, vždyť nám pomáhají! Co bys chtěla víc?“

Jednou večer jsem zaslechla pláč. Lenka seděla na chodbě a brečela do telefonu své matce: „Já už to tady nevydržím! Oni mě dusí!“ Cítila jsem se hrozně. Snažila jsem se být nenápadná, nevnucovat se, ale asi jsem to neuměla.

Pak přišlo to osudné ráno. Tomáš nám oznámil, že Lenka chce žít sama a že musíme prodat byt. Prý je to jediné řešení. Petr vybuchl: „To snad nemyslíš vážně! My jsme tady celý život! A kvůli čemu? Kvůli tomu, že si tvoje žena postavila hlavu?“

Tomáš jen mlčel. V očích měl slzy.

Začalo nekonečné kolečko hádek, dohadování s realitkou, hledání nového bydlení. Byt jsme nakonec prodali pod cenou – nebylo zbytí. My s Petrem jsme šli do menšího bytu na sídlišti v Modřanech. Tomáš s Lenkou a malým Davidem si pronajali 2+kk v paneláku v Krči.

Myslela jsem si, že tím všechno skončí. Ale začalo něco mnohem horšího.

Tomáš nám přestal volat. Když jsem mu psala zprávy, odpovídal stroze: „Nemám čas.“ Když jsme chtěli vidět Davida, Lenka nám řekla, že je nemocný nebo že mají program. Petr byl naštvaný: „Takovou oběť jsme pro ně udělali! A teď nás odříznou?“

Jednou večer mi Tomáš zavolal. Jeho hlas byl plný výčitek: „Mami, kdybyste nebyli tak… všude! Kdybyste nás nechali žít! Teď musíme platit nájem a nemáme nic jistého. Kdybychom měli vlastní byt…“

Zůstala jsem sedět v kuchyni a brečela. Tolik let jsme se snažili být dobrými rodiči. Pomáhali jsme jim finančně i psychicky. A teď? Jsme ti špatní.

Petr se uzavřel do sebe. Přestal chodit na ryby s kamarády, přestal se smát. Já jsem začala mít problémy se spaním. Každou noc jsem přemýšlela: Kde jsme udělali chybu? Měli jsme být přísnější? Měli jsme Tomáše víc tlačit do samostatnosti? Nebo jsme mu měli dát víc volnosti?

Jednou jsem potkala Lenku v obchodě. Byla bledá a unavená.

„Lenko… jak se má David?“ zeptala jsem se opatrně.

„Dobře,“ odpověděla krátce a rychle odešla.

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

Začala jsem chodit na procházky po sídlišti a pozorovala ostatní rodiny. Děti si hrály na hřišti, rodiče seděli na lavičkách a smáli se. Přemýšlela jsem: Proč to u nás nešlo? Proč naše rodina musela skončit takhle?

Jednoho dne mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, potřebuju pohlídat Davida.“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Když mi ho přivedl, byl nervózní.

„Mami… promiň za všechno,“ řekl tiše.

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Ale stejně ve mně zůstává prázdnota a otázky bez odpovědí.

Udělali jsme jako rodiče chybu? Nebo je prostě dnešní doba taková? Jak moc máme zasahovat do života svých dětí – a kdy už je to moc?