Čtvrteční večer, kdy se všechno změnilo: Příběh o rodině, dědictví a zradě

„Tohle není fér! Proč jenom na ni?“ vykřikla jsem, když táta konečně dořekl tu větu, která mi rozbila srdce. Seděli jsme všichni v obýváku rodičů, na stole voněla káva a koláč, který mamka upekla, ale vzduch byl hustý a těžký. Moje mladší sestra Jana seděla naproti mně, ruce složené v klíně, oči sklopené. Táta se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který jsem znala z dětství, když mi vysvětloval, proč nemůžu mít novou koloběžku. Jenže teď nešlo o hračku. Šlo o byt po babičce na Vinohradech – o místo, kde jsem vyrůstala, kde jsme s Janou hrály pexeso a kde babička pekla nejlepší štrúdl na světě.

„Lucko, prosím tě, uklidni se,“ řekla mamka tiše. „Není to jednoduché rozhodnutí. Ale Jana je přece v těžké situaci. Víš, že s tím jejím Petrem to není jednoduché a malá Anička potřebuje stabilní domov.“

„A já snad nemám právo na domov?“ vyhrkla jsem. „Celý život jsem dělala všechno správně! Vystudovala jsem, mám práci, platím si nájem… A teď? Protože nejsem rozvedená matka samoživitelka, tak mám smůlu?“

Jana se konečně podívala nahoru. „Lucko, já jsem tě o nic neprosila. Sama bych byla radši, kdybychom se domluvily. Ale rodiče rozhodli…“

„Jasně,“ skočila jsem jí do řeči. „Rodiče rozhodli. Jako vždycky. Jako když jsi dostala nový mobil a já starý po tobě. Jako když jsi mohla jet na lyžák a já musela zůstat doma, protože nebyly peníze na dva.“

Táta si povzdechl. „Tohle není soutěž v křivdách. Lucko, jsi dospělá. Máš práci, můžeš si dovolit bydlet sama. Jana má dítě a je na všechno sama.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem zůstala sedět a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Janou stavěly bunkr z dek v babiččině obýváku, jak jsme se smály u pohádek… A teď? Teď jsme dvě cizí ženy, které sedí naproti sobě a bojují o kus minulosti.

„A co babička?“ zeptala jsem se tiše. „Ta by chtěla, abychom se hádaly kvůli bytu?“

Mamka sklopila oči. „Babička chtěla, abyste byly šťastné. Ale život není pohádka.“

Zvedla jsem se od stolu. „Takže je rozhodnuto? Nemám už co říct?“

Táta pokrčil rameny. „Můžeš říct, co chceš. Ale my už jsme to zařídili u notáře.“

V tu chvíli mi došlo, že všechno bylo předem domluvené. Že tahle schůzka byla jen formalita – abych mohla být svědkem vlastní prohry.

Odešla jsem do svého starého pokoje, kde ještě visely plakáty kapely Kryštof a na poličce ležela knížka od Viewegha s věnováním od babičky: „Pro Lucku, ať nikdy neztratí víru v lidi.“ Rozbrečela jsem se jako malá holka.

Za oknem se stmívalo nad Prahou a já slyšela tlumené hlasy z kuchyně. Jana plakala a mamka ji utěšovala. Táta mlčel.

Vzpomněla jsem si na poslední rozhovor s babičkou před její smrtí: „Holky moje, držte při sobě. Svět je zlý, ale rodina je základ.“ Tehdy jsem tomu věřila.

Druhý den mi Jana napsala zprávu: „Lucko, promiň mi to všechno. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Neodpověděla jsem jí.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Martin si všiml mého stavu: „Co je s tebou? Jsi bledá jak stěna.“ Jen jsem zavrtěla hlavou.

Večer mi volala mamka: „Lucko, nechceš přijít na nedělní oběd? Udělám svíčkovou…“

„Nevím,“ odpověděla jsem chladně.

Celý týden jsem přemýšlela – mám bojovat? Mám jít k notáři a zkusit to napadnout? Nebo mám přijmout fakt, že v téhle rodině nikdy nebudu ta první?

V neděli jsem nakonec přišla. U stolu bylo ticho. Jana se mi vyhýbala pohledem. Malá Anička si hrála s panenkou.

„Lucko,“ začal táta opatrně, „víme, že to není spravedlivé… Ale někdy musíme dělat těžká rozhodnutí.“

Podívala jsem se na něj dlouze. „A někdy za ně platíme celý život.“

Když jsem odcházela domů do svého malého pronajatého bytu na Žižkově, cítila jsem prázdnotu větší než kdy dřív.

Teď tu sedím u okna a přemýšlím: Je rodina opravdu základ všeho? Nebo je to jen fráze, kterou si opakujeme, abychom přežili vlastní zklamání?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za spravedlnost v rodině – nebo je lepší nechat věci být?