Když nejlepší přítelkyně zradí: Příběh o důvěře, zklamání a nové síle

„Jano, prosím tě, půjčíš mi zase těch pár stovek? Však víš, jak to teď máme s Tomášem těžké…“ slyšela jsem v telefonu hlas své nejlepší kamarádky Lenky. Bylo to už potřetí za poslední měsíc. Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a dívala se z okna na šedivý dvůr paneláku. V hlavě mi hučelo. „Jasně, Leni, pošlu ti to hned,“ odpověděla jsem automaticky, i když mi v břiše začínal hlodat zvláštní pocit.

Lenku jsem znala od prvního ročníku na pedagogické fakultě v Plzni. Byla to ona, kdo mě vytáhl z nejhoršího období po rozvodu rodičů. Společně jsme přežily státnice, první lásky i první velké zklamání. Byla u mě, když mi umřela babička, a já u ní, když jí utekl první kluk. Vždycky jsme si říkaly, že jsme jako sestry. Jenže teď jsem měla pocit, že se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. Nejprve si Lenka půjčila pár stovek na tramvajenku. Pak potřebovala zaplatit nájem, protože Tomáš přišel o práci. Když jsem jí nabídla, že jí pomůžu najít brigádu nebo že může přespat u mě, odmítla. „Nechci být na obtíž,“ říkala. Ale peníze si brala dál.

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že mi chybí peněženka. Nejdřív jsem si myslela, že ji někde zapomněla dcera Klárka. Ale pak mi začaly mizet i drobné z kasičky a pár šperků po babičce. Začala jsem být podezřívavá. Ale Lenka? To by přece nikdy neudělala.

Jednou večer jsem přišla domů dřív z práce a našla Lenku v mém bytě. Seděla u stolu a v ruce držela mou peněženku. Ztuhla jsem ve dveřích. „Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

Lenka zbledla. „Já… jen jsem ti chtěla vrátit ty peníze…“ koktala a rychle schovala něco do kapsy.

„Lžeš!“ vykřikla jsem. „Co jsi mi vzala?“

Rozplakala se. „Promiň… já už nevím, co mám dělat… Tomáš mě opustil, mám dluhy… Potřebovala jsem ty peníze…“

Stála jsem tam jako opařená. Tolik let přátelství – a ona mě okrádala? V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem jí věřila víc než vlastní rodině. Kdy jsem jí svěřila i to nejbolestivější tajemství.

„Proč jsi mi to neřekla?“ ptala jsem se tiše.

„Bála jsem se… Že mě odsoudíš… Že už nebudeš moje kamarádka…“

„A myslíš, že teď to bude lepší?“

Lenka se rozbrečela ještě víc a já cítila směs vzteku, lítosti a obrovského zklamání. Nevěděla jsem, co dělat. Zavolat policii? Vyhodit ji? Odpustit jí?

Sedly jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu. „Víš, Leni,“ začala jsem po chvíli ticha, „já ti vždycky věřila. Brala jsem tě jako sestru. Ale teď nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit.“

Lenka mlčela a jen si utírala slzy do rukávu.

Doma pak bylo dusno ještě několik dní. Klárka se mě ptala: „Mami, proč už k nám teta Lenka nechodí?“ Neměla jsem sílu jí vysvětlovat pravdu.

Začaly mi chodit výhružné SMS od Tomáše – prý jestli Lenku udám, bude mít problémy i moje rodina. Byla jsem vyděšená. Poprvé v životě jsem měla pocit, že se nemám na koho obrátit.

Moje máma mi řekla: „Vidíš, Jano, vždycky jsi byla až moc hodná. Lidi toho zneužívají.“ Ale já nechtěla být cynická jako ona.

Nakonec jsem Lenku udala na policii. Nešlo už jen o peníze – šlo o princip. O to, že někdo překročil hranici důvěry tak zásadně, že už není cesty zpět.

Bylo mi hrozně. Připadala jsem si jako zrádkyně i oběť zároveň. V práci si o mně šeptali – někdo dokonce tvrdil, že jsem si to celé vymyslela kvůli pozornosti.

Lenka mi napsala dopis z léčebny: „Promiň mi všechno… Možná jednou pochopíš, jak moc jsi pro mě znamenala.“

Dnes už uplynuly dva roky od té doby. Pořád mám strach někomu věřit naplno. Ale naučila jsem se říkat ne a chránit sebe i svou rodinu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Jak poznat, kdy je přátelství opravdové? A kolik bolesti ještě člověk snese, než se naučí chránit sám sebe?