Když se domov změní v bitevní pole: Příběh jedné snachy a tchyně

„Proč jsi zase nechala ty šálky na stole? Víš, že to nemám ráda!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako nůž. Ztuhla jsem v půli pohybu, v ruce ještě lžička od jogurtu. Bylo půl sedmé ráno a já už věděla, že tenhle den nebude jiný než ty předchozí. Tchyně, paní Marie, stála ve dveřích s výrazem, který by dokázal rozpustit i led na Sázavě.

„Promiňte, hned to uklidím,“ zamumlala jsem a rychle sbírala šálky, které tam nechal můj muž Petr. Ten samozřejmě ještě spal, protože jeho maminka by ho nikdy neprobudila takovým tónem. Jen já jsem byla ta cizí, ta, která všechno dělá špatně.

Když jsme se před rokem rozhodli opustit náš malý byt v Praze a přestěhovat se do rodinného domu na Vysočině, zdálo se to jako dobrý nápad. Petr byl nadšený – „Budeš mít zahradu, klid, čerstvý vzduch! A mamka nám pomůže s dětmi.“ Jenže děti zatím nemáme a místo klidu mám pocit, že žiju pod drobnohledem.

První týdny byly snesitelné. Marie byla milá, nabízela koláče a vyprávěla historky z mládí. Ale jakmile jsem si začala zařizovat kuchyň podle svého, začaly drobné narážky. „U nás se vždycky dělalo takhle.“ „Tohle koření tu nemáme rádi.“ „A proč dáváš prádlo na tenhle sušák?“

Jednou večer jsem seděla s Petrem na terase a snažila se mu vysvětlit, jak se cítím. „Péťo, já už to nezvládám. Mám pocit, že tu nemám žádné soukromí. Tvoje máma mi pořád říká, co dělám špatně.“

Petr si povzdechl a pohladil mě po ruce. „Víš, jaká je. Myslí to dobře. A navíc… je to její dům.“

Ta věta mě bodla do srdce. Její dům. Já tu byla jen hostem, i když jsem každý měsíc přispívala na nájem i jídlo.

Začaly hádky o maličkosti – o to, kdo koupil špatné máslo, kdo zapomněl zalít kytky, kdo nechal otevřená vrata od kurníku. Marie mi jednou řekla: „Za našich časů by si žena nikdy nedovolila takhle mluvit s tchyní.“ A já jí odpověděla: „Za vašich časů by možná žena měla svůj vlastní domov.“

Od té doby bylo ticho ještě hustší než mlha nad rybníkem.

Nejhorší byly víkendy. Petr pracoval na zahradě s matkou a já zůstávala uvnitř. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Přátelé z Prahy mi psali: „Jak se máš? To musí být pohoda na venkově!“ Ale já jim nepsala pravdu. Styděla jsem se přiznat, že jsem nešťastná.

Jednoho dne jsem našla v kuchyni svůj deník otevřený na stole. Marie stála u okna a dívala se ven. „Tohle píšeš o mně?“ zeptala se tiše.

Zrudla jsem studem i vztekem. „To je moje soukromá věc,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„V tomhle domě není nic soukromého,“ odpověděla klidně.

Ten večer jsem brečela v koupelně tak tiše, aby to nikdo neslyšel. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem byla v Praze svobodná, mohla si jít kdykoli zaběhat do parku nebo posedět s kamarádkou v kavárně. Tady jsem byla pořád jen něčí snacha.

Jednou v noci jsem slyšela Marii plakat v kuchyni. Šla jsem tam a našla ji shrbenou u stolu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Podívala se na mě unavenýma očima. „Já už nejsem mladá. Bojím se, že až tu nebudu, Petr zůstane sám…“

Poprvé jsem viděla její strach a samotu. Ale místo abychom si byly blíž, ta propast mezi námi jen narostla.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa. Tam jsem mohla konečně dýchat a přemýšlet o tom, co vlastně chci. Chtěla bych děti? Chtěla bych žít celý život v domě, kde nemám klid? Nebo bych měla najít odvahu a říct Petrovi pravdu?

Jednoho večera jsem mu to řekla: „Petře, já už tady nemůžu být. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju být zase sama sebou.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím, co mám dělat.“

A tak jsme zůstali každý ve své místnosti – on u matky v obýváku, já v našem malém pokoji s výhledem na dvůr.

Dnes ráno jsem si zabalila pár věcí a odjela vlakem do Prahy za kamarádkou Janou. Když jsem vystoupila na Hlavním nádraží a ucítila vůni kávy z kiosku, rozbrečela jsem se úlevou.

Možná je to zbabělost utéct. Možná je to odvaha začít znovu.

Ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku žije život někoho jiného jen proto, že se bojí říct dost? A kolik z nás najde sílu změnit svůj příběh?