Návrat domů s mužem, kterého miluji: Proč můj syn nebyl šťastný

„Mami, tohle nemyslíš vážně!“ ozvalo se z chodby, sotva jsem otevřela dveře. Stála jsem tam s Pavlem, rukou v ruce, a můj syn Tomáš na nás zíral s výrazem, který jsem u něj neviděla od puberty. V očích měl směs vzteku a zklamání. V tu chvíli mi došlo, že návrat domů nebude tak jednoduchý, jak jsem si představovala.

Před pár měsíci jsem si myslela, že už mám všechno za sebou. Po rozvodu s Karlem jsem žila sama v našem malém bytě na okraji Brna. Práce v knihovně mi dávala smysl, ale večery byly dlouhé a tiché. Tomáš už dávno bydlel se svou přítelkyní Klárou a domů chodil jen na nedělní obědy. Nikdy jsem si nestěžovala, ale samota mě tížila víc, než jsem si chtěla přiznat.

Pak přišel Pavel. Seznámili jsme se na kurzu italštiny v kulturním domě. Byl o tři roky mladší, rozvedený, s dcerou v Praze. Jeho smích byl nakažlivý a jeho pohled upřímný. Po několika měsících jsme spolu začali trávit víc času – výlety na kole, večery u vína, společné vaření. Poprvé po letech jsem se cítila živá.

Když mě Pavel požádal, abych s ním začala nový život, neváhala jsem. Prodal svůj byt v Tišnově a nastěhoval se ke mně. Byla jsem šťastná – do chvíle, než jsem to řekla Tomášovi.

„Mami, vždyť ho skoro neznáš! Co když ti ublíží? A proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyčítal mi Tomáš u kávy v kavárně na náměstí Svobody. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mám právo na vlastní život, ale on jen kroutil hlavou.

„Víš vůbec, co děláš? Táta by se z toho zbláznil!“

„Táta už tu není a já nechci být sama,“ odpověděla jsem tiše. Tomáš se na mě podíval tak smutně, až mě bodlo u srdce.

Od té doby mezi námi viselo napětí. Klára se mi snažila pomoci: „Tomáš má strach, že tě někdo využije. Ale měl by pochopit, že máš právo být šťastná.“

Jenže Tomáš se stáhl. Přestal chodit na obědy, nebral mi telefony. Pavel to cítil a začal být nejistý. „Možná bych měl odejít,“ řekl jednou večer, když jsme seděli u televize.

„Ne! Já tě miluju,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Nenechám si vzít štěstí jen proto, že to někomu vadí.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jestli nejsem sobecká. Vždycky jsem žila pro druhé – pro Karla, pro Tomáše. Teď poprvé žiju pro sebe a můj syn mě za to nenávidí.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal. „Můžeme se sejít?“ Jeho hlas zněl unaveně.

Sešli jsme se v parku pod Špilberkem. Seděli jsme na lavičce a mlčeli.

„Mami… já mám prostě strach,“ začal nakonec Tomáš. „Po tátovi jsi byla tak zlomená… nechci tě zase vidět trpět.“

Chytila jsem ho za ruku. „Tomáši, já vím, že máš o mě starost. Ale Pavel není táta. A já už nechci být sama.“

Dlouho mlčel. „Nevím, jestli to dokážu přijmout hned… Ale nechci tě ztratit.“

Objali jsme se a já měla slzy v očích.

Doma na mě čekal Pavel s večeří. „Jak to dopadlo?“ zeptal se tiše.

„Je to těžké… Ale snad to časem pochopí.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen v mém věku stojí před stejnou volbou – mezi vlastním štěstím a očekáváním svých dětí.

Možná je čas přestat žít podle představ ostatních a začít poslouchat své srdce.

Máme právo na lásku i po padesátce? Nebo bychom měli zůstat sami jen proto, že to naše děti nedokážou přijmout?