Večer, kdy mi Petr oznámil rozvod: V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova své matky

„Chci se rozvést.“

Ta slova padla do ticha našeho obýváku jako kámen do hladiny rybníka. Seděla jsem u stolu, v ruce hrnek s čajem, a dívala se na Petra, který stál ve dveřích v kabátu, jako by se bál vejít dovnitř. Naše dcera Anička si v pokoji pouštěla písničky a já měla pocit, že se mi právě rozpadá celý svět.

„Cože?“ vydechla jsem. Hlas se mi zlomil. Petr se ani nepohnul. „Chci rozvod, Jano. Už to dál nejde.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova své maminky: „Někdy je lepší mlčet, než říct něco, čeho budeš litovat.“ Bylo to těžké. V hlavě mi vířily stovky otázek, výčitek, vzpomínek na společné roky. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. Mlčela jsem.

Petr si sundal kabát a posadil se naproti mně. „Já vím, že to není fér. Ale už dlouho nejsem šťastný. Snažil jsem se to změnit, kvůli Aničce i kvůli tobě. Ale nejde to.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře a v očích pálí slzy. V hlavě mi běžely obrazy: naše první rande v kavárně na náměstí, svatba v kostele v Dobříši, Anička jako miminko v jeho náručí. Všechno to mělo být navždy.

„Je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se tiše.

Petr zavrtěl hlavou. „Ne. Prostě už to nejde.“

Bylo to horší než kdyby přiznal nevěru. Znamenalo to, že chyba je ve mně? Nebo v nás obou? Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme seděli každý u svého mobilu, na hádky kvůli penězům i na tiché dny po hádkách. Ale taky na společné výlety do Krkonoš, na smích u stolu při nedělním obědě.

„A co Anička?“ zašeptala jsem.

Petr sklopil oči. „Budu ji milovat pořád stejně. Budu tu pro ni.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, házet po něm hrnky, vyčítat mu všechno možné. Ale místo toho jsem jen seděla a mlčela. Vzpomněla jsem si na máminu radu a snažila se najít v sobě klid.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr šel spát do obýváku a já zůstala sama v ložnici. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, kde se to pokazilo. Byla jsem moc přísná? Málo chápavá? Nebo jsme prostě jen vyhořeli?

Ráno jsem šla do práce jako robot. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži, ale nikdo se neptal. Po práci jsem šla pro Aničku do školy. Držela mě za ruku a povídala o tom, jak měli ve škole projekt o rodině.

„Mami, proč byl táta ráno tak divný?“ zeptala se najednou.

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Víš, zlato… někdy se dospělí hádají nebo nejsou šťastní. Ale tebe budeme mít rádi oba pořád stejně.“

Anička mě objala a já měla co dělat, abych nebrečela přímo na ulici.

Doma byl Petr zticha. Večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou Anička prohlásila: „Já nechci, abyste se rozvedli.“

Petr zvedl hlavu a podíval se na mě. V jeho očích byla bolest i lítost.

„Někdy to prostě nejde jinak,“ řekl tiše.

Anička začala plakat a já ji objala. V tu chvíli jsem pochopila, že musím být silná hlavně kvůli ní.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr si hledal byt, já řešila papíry s právníkem a snažila se fungovat v práci i doma. Lidé kolem mě šeptali: „To je ta Jana, co ji opustil manžel.“ Někteří kamarádi přestali volat úplně.

Jednou večer mi volala maminka. „Janičko, někdy je lepší nechat věci být a jít dál,“ řekla mi tiše do telefonu.

„Ale jak mám jít dál?“ ptala jsem se zoufale.

„Najdi sílu v sobě a v Aničce. A nezapomeň – ticho je někdy silnější než slova.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po lese za městem. Tam jsem mohla křičet do stromů nebo jen mlčet a poslouchat vlastní dech. Pomalu jsem začala chápat, že některé věci prostě neovlivním.

Jednou večer přišel Petr pro Aničku. Stáli jsme spolu v předsíni a on najednou řekl: „Jano… promiň mi to všechno.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době necítila vztek ani bolest. Jen smutek a únavu.

„Já ti odpouštím,“ řekla jsem tiše.

Když odešli, sedla jsem si ke stolu s hrnkem čaje – stejně jako ten první večer – a přemýšlela o tom všem.

Možná je někdy opravdu lepší mlčet a nechat věci plynout. Ale jak poznat ten správný okamžik? A kdy už je ticho jen útěk před pravdou?