Celý život jsem žila pro rodiče. Teď, když tu nejsou, nevím, kdo vlastně jsem.

„Mami, už zase jsi nespala celou noc?“ ptám se tiše, když vcházím do kuchyně a vidím ji sedět u stolu s prázdným pohledem upřeným do hrnku s čajem. Ještě před pár lety by mi odpověděla ostře, že se nemám starat, ale teď jen zavrtí hlavou a pokrčí rameny. Táta už dva roky není mezi námi a ona od té doby jen přežívá. Já vlastně taky.

Když mi bylo dvacet čtyři, studovala jsem v Praze na filozofické fakultě. Měla jsem sny – chtěla jsem cestovat, psát knihy, možná se jednou vdát a mít děti. Ale pak přišel telefonát: „Táta měl mrtvici.“ Všechno šlo stranou. Přijela jsem domů do Hradce Králové na „pár týdnů“, abych pomohla mámě. Ty týdny se protáhly na měsíce, pak na roky. Táta se nikdy úplně nevzpamatoval a máma byla na všechno sama. „Bez tebe bych to nezvládla,“ říkala mi často a já jí věřila.

Kamarádky se vdávaly, rodily děti, stěhovaly se do nových bytů. Já jsem vařila dietní polévky, měnila prostěradla a běhala po doktorech. „Proč si nenajdeš chlapa?“ ptala se mě teta Jana na každé rodinné oslavě. „Vždyť jsi ještě mladá!“ Jenže já už se necítila mladá. Byla jsem unavená, podrážděná a často jsem si připadala neviditelná.

Jednou večer, když jsem seděla u postele nemocného táty, mi řekl: „Jitko, promiň, že ti bereme život.“ Tehdy jsem mu lhala: „Neboj, tati, já bych stejně nikam nešla.“ Ale v noci jsem brečela do polštáře a představovala si jiný život – v malém bytě na Vinohradech, s někým, kdo mě obejme.

Roky plynuly. Táta zemřel, máma zestárla a já zůstala doma. Práce v knihovně byla jen zástěrka – abych měla kam utéct aspoň na pár hodin denně. Ale i tam jsem byla „ta divná Jitka, co nikdy neměla chlapa“. Když mi bylo padesát, začala jsem si uvědomovat, že už asi nikdy nebudu mít vlastní rodinu. Ale pořád tu byla máma – její potřeby byly vždycky důležitější než moje.

Poslední roky byly těžké. Máma začala zapomínat, někdy mě nepoznávala. „Kdo jsi?“ ptala se mě jednou v noci vyděšeně. „Jsem Jitka, tvoje dcera,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už vlastně nevím, kdo jsem.

Když máma letos na jaře zemřela, zůstala jsem v našem starém bytě sama. První týdny jsem jen chodila po místnostech a hledala její vůni ve skříních. Všude byly její věci – šátky, staré dopisy, fotografie z dovolené v Tatrách. Najednou nebylo komu vařit ani s kým mluvit.

Začali mě navštěvovat sousedé – paní Novotná přinesla bábovku, pan Karel nabízel pomoc s úklidem sklepa. Všichni byli milí, ale já měla pocit, že mě litují. A to jsem nesnášela nejvíc.

Jednoho dne mi zavolala Hana, spolužačka ze střední: „Jitko, pojď s námi na výlet do Krkonoš.“ Odmítla jsem – nemám přece čas! Ale pak mi došlo, že už vlastně nemám žádné povinnosti. Jenže co když už neumím žít pro sebe?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po městě. Sedávám v parku na lavičce a pozoruji lidi – mladé maminky s kočárky, páry držící se za ruce, partu studentů s pivem v ruce. Občas si představuji, jaký by byl můj život, kdybych tehdy zůstala v Praze. Možná bych měla manžela a děti. Možná bych byla šťastnější.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to můj bratranec Petr: „Jitko, nechceš přijet na víkend k nám na chalupu? Děti by tě rády viděly.“ Překvapilo mě to – vždycky jsme si byli vzdálení. Ale souhlasila jsem.

Na chalupě bylo veselo – smích dětí, vůně buchet od tety Jany, Petrův pes skákající kolem stolu. Najednou jsem cítila něco jako radost. Večer jsme seděli u ohně a Petr mi řekl: „Jitko, jsi součást rodiny. I když jsi nikdy neměla vlastní děti.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co vlastně znamená žít pro sebe. Ještě pořád mám strach z prázdnoty – z toho ticha v bytě po setmění. Ale možná je čas začít hledat samu sebe.

Někdy si říkám: Proč jsem nikdy neřekla dost? Proč jsem vždycky dávala přednost druhým? A je ještě vůbec možné začít žít jinak? Co byste udělali vy na mém místě?