Máma má nový život a já zůstávám sama: Když babička raději randí, než hlídá vnoučata

„Mami, prosím tě, nemohla bys dneska pohlídat Adélku a Honzíka? Mám odpolední směnu a Tomáš je zase na služebce.“ Slyším v telefonu ticho, které trvá o pár vteřin déle, než by mělo. Pak se ozve máma: „Petruško, dneska to opravdu nejde. Jdu na večeři s Karlem. Už jsme to plánovali dlouho.“

Zavěsím a cítím, jak mi v hrudi narůstá tlak. Děti se hádají o pastelky, pes štěká a já mám chuť křičet. Vždycky jsem si představovala, že až budu mít děti, máma mi bude oporou. Že bude ta babička, co peče bábovky a chodí s vnoučaty na hřiště. Jenže moje máma je jiná. Od té doby, co odešla do důchodu, jako by jí narostla křídla. Chodí na rande, jezdí na výlety, učí se tančit salsu a já… já jsem tu sama.

Vzpomínám si na dětství v paneláku v Ostravě. Máma pracovala ve školce, táta byl horník. Byla pořád unavená, ale nikdy si nestěžovala. Když jsem byla malá, slibovala mi, že až budu mít děti, bude mi pomáhat. „Budu ta nejlepší babička na světě,“ říkala tehdy. Jenže teď mám pocit, že mě její nový život vytlačil někam na okraj.

„Petro, musíš pochopit, že mám taky právo žít,“ říká mi často. Ale co když já potřebuji žít taky? Co když už nemůžu? Pracuju na směny v nemocnici, Tomáš je pořád pryč a školka zavírá ve čtyři. Každý den je boj o přežití. Děti jsou ještě malé a já mám pocit, že se rozpadám.

Jednou večer sedím u stolu a brečím do polévky. Adélka mě obejme: „Mami, proč pláčeš?“ Nemůžu jí říct pravdu. Že jsem unavená, že mám vztek na babičku, že bych chtěla aspoň jeden den klidu. Místo toho ji pohladím po vlasech a řeknu: „Jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“

Máma přijde další den nečekaně na návštěvu. Voní parfémem a má nové šaty. „Petruško, podívej, co jsem ti přinesla!“ Vytahuje čokoládu a dětem plyšáky. Usmívá se a vypráví historky z rande s Karlem. Děti ji milují. Já ji miluju taky – ale zároveň ji nenávidím za to, že mě nechává samotnou.

„Mami, proč už nejsi jako dřív?“ vyhrkne ze mě najednou. Máma se zarazí. „Jako dřív? Myslíš unavenou a bez života? Petro, já jsem ti dala všechno, když jsi byla malá. Teď chci něco pro sebe.“

„Ale já tě potřebuju! Děti tě potřebují!“ vybuchnu.

„A co když potřebuju já sebe?“ odpoví tiše.

Ticho mezi námi je těžké jako olovo. Děti si hrají v pokoji a my dvě sedíme naproti sobě jako cizinky.

Večer volám kamarádce Lucii. „Petro, tvoje máma má právo žít svůj život,“ říká mi. „Ale ty máš právo být naštvaná.“

Začnu přemýšlet – možná jsem byla nespravedlivá. Možná jsem čekala příliš mnoho. Ale jak to mám zvládnout sama? V práci mi šéfová vyčítá pozdní příchody, Tomáš je pořád pryč a já už nevím kudy kam.

Jednoho dne přijde máma s Karlem na návštěvu. Děti jsou nadšené – Karel jim přinesl stavebnici a hraje si s nimi na podlaze. Máma mi nabídne kávu a sedne si ke mně do kuchyně.

„Petro,“ začne opatrně, „vím, že to máš těžké. Ale já jsem byla celý život pro druhé. Teď chci být chvíli pro sebe.“

„A co já?“ ptám se zlomeně.

„Najdi si taky něco svého,“ navrhne máma.

„To nejde! Já nemám čas ani energii!“

„Ale až děti vyrostou… nechceš být taky šťastná?“

Dívám se na ni a poprvé vidím ženu, která se nebojí žít podle sebe. Možná bych jí měla závidět – ale spíš mě to děsí.

Dny plynou dál. Učím se žádat o pomoc jinde – sousedka Jana občas pohlídá děti, Lucie mě vytáhne na kafe. Máma mi občas zavolá z výletu nebo z divadla a já jí přeju štěstí – i když mě to pořád bolí.

Někdy večer přemýšlím: Je sobecké chtít po vlastní mámě víc? Nebo je sobecké chtít konečně žít svůj život? Kde je ta hranice mezi rodinnou láskou a osobní svobodou?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která se takhle cítí.

Co byste udělali vy? Máme právo chtít po rodičích víc – nebo bychom jim měli dopřát jejich druhou šanci na štěstí?