Nikdy jsem nechtěla být na obtíž: Teď sedím sama a čekám na zaklepání

„Mami, už zase voláš? Nemůžu teď mluvit, mám poradu,“ ozvalo se z telefonu, než mi dcera zavěsila. Sedím v kuchyni u stolu, kde kdysi sedávaly děti s rozesmátýma očima a drobky od rohlíků všude kolem. Teď je tu ticho, které se dá krájet. Vždycky jsem byla silná. Nikdy jsem nechtěla být na obtíž. Když jsem byla mladá, říkala jsem: „Až budu stará, nechci, aby se o mě někdo musel starat. Chci být samostatná.“ Jenže teď, když mi je sedmdesát čtyři a nohy už mě neposlouchají jako dřív, bych dala všechno za to, aby někdo zaklepal na dveře.

Vzpomínám si na rána, kdy jsem vstávala v pět, abych připravila snídani pro Pavla a děti. „Mami, kde mám ponožky?“ volal malý Honzík z pokoje. „V šuplíku, jak vždycky!“ odpovídala jsem a už jsem krájela chleba na svačinu. Po práci jsem běžela do obchodu, pak domů vařit, prát, uklízet. Byla jsem jako stroj. Nikdy jsem si nestěžovala. Když mi sousedka Jana nabízela pomoc: „Maruško, nechceš s něčím pomoct?“, mávla jsem rukou: „Ne, děkuju, zvládnu to.“

Pavel byl dobrý muž, ale práce ho pohltila. Domů chodil pozdě a unavený. Děti vyrostly a odešly do Prahy. „Mami, tady je víc možností,“ říkala Klára, když si balila kufr na kolej. „Jasně, holčičko, musíš žít svůj život,“ usmívala jsem se tehdy statečně. Ale když za ní zaklaply dveře, poprvé jsem pocítila prázdno.

Roky plynuly. Pavel zemřel před pěti lety. Děti přijely na pohřeb a pak zase zmizely do svých životů. Volají jednou za měsíc – někdy ani to ne. Vnoučata znám jen z fotek na Facebooku. Když jsem Kláře navrhla, že bych přijela na víkend: „Mami, teď se to fakt nehodí. Máme s dětmi kroužky a já mám práci.“ Honzík mi slíbil, že přijede na Vánoce – ale nakonec poslal jen balíček s ponožkami a hrníčkem s nápisem „Nejlepší babička“.

Někdy si říkám, jestli jsem to nezavinila sama. Vždycky jsem byla ta silná, co všechno zvládne bez cizí pomoci. Nikdy jsem děti neprosila o nic navíc. Když mi bylo těžko po Pavlově smrti, zavřela jsem se doma a předstírala statečnost. Možná kdybych tehdy řekla: „Potřebuju vás,“ bylo by dnes všechno jinak.

Včera mi upadl hrnek a rozbil se na kachličkách v kuchyni. Sklonila jsem se pro střepy a najednou mě bodlo v zádech tak prudce, že jsem zůstala sedět na zemi. Chvíli jsem tam jen tak seděla a dívala se na střepy kolem sebe. V tu chvíli mi došlo, jak moc bych potřebovala někoho vedle sebe. Nejen kvůli hrnku – ale kvůli tomu tichu, které mě dusí.

Dnes ráno jsem otevřela okno a dívala se ven na dvorek. Sousedka Jana věší prádlo a směje se s vnučkou. Přemýšlím, jestli bych jí neměla zavolat a pozvat ji na kávu. Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky, kdy jsem ji odmítala – co když už o mě nestojí?

Telefon zazvoní znovu. Je to Honzík. „Ahoj mami, promiň, že volám tak pozdě… Mám toho v práci moc.“ Jeho hlas zní unaveně a vzdáleně. „To nic,“ odpovím tiše. Chci mu říct tolik věcí – že mi chybí, že bych ho ráda viděla – ale místo toho jen popřeju hezký den.

Večer sedím u stolu a dívám se na staré fotografie. Děti s rozesmátýma tvářemi, Pavel objímá Kláru u vánočního stromku… Slzy mi stékají po tváři a já si poprvé za dlouhé roky dovolím být slabá.

Možná je čas přestat si hrát na hrdinku. Možná bych měla zavolat Janě nebo napsat dětem dopis – ne o tom, co potřebuju udělat v domě nebo co mi chybí v lednici – ale o tom, co mi chybí v srdci.

Ale co když už je pozdě? Co když už neumím žádat o blízkost? Co když jsem si svou samotu vybrala sama?

Možná je mezi vámi někdo jako já – silný navenek, ale uvnitř zoufale toužící po obyčejném lidském doteku. Má cenu ještě něco měnit? Nebo je lepší smířit se s tichem?