Když matka zachraňuje syna: Příběh o dluzích, hazardu a rodinné bolesti
„Mami, prosím tě, potřebuju tvoji pomoc. Hned.“
Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Stála jsem v řadě u pokladny v Albertu, když mi Petr zavolal. Jeho hlas byl naléhavý, zlomený. V tu chvíli jsem nevěděla, že se mi během pár minut převrátí život naruby.
Petr byl vždycky můj kluk – trochu nešikovný, ale chytrý, s dobrým srdcem. Po rozvodu s jeho otcem jsme zůstali sami dva. Všechno jsme zvládli spolu. Když mi teď volal, byla jsem připravená udělat cokoliv, abych mu pomohla.
Sešli jsme se u mě doma. Seděl u stolu, ruce se mu třásly, oči měl zarudlé. „Mami, dostal jsem se do průšvihu. Potřebuju peníze. Hodně peněz.“
„Kolik?“ zeptala jsem se tiše.
„Sto tisíc,“ zašeptal.
Zamrazilo mě. Takovou částku jsem nikdy neměla pohromadě. „Na co to potřebuješ?“
Petr se vyhnul mému pohledu. „Prostě jsem naletěl kamarádovi. Potřebuju to rychle splatit.“
Věřila jsem mu. Vždyť je to můj syn! Druhý den jsem šla do banky a vzala si půjčku. Nikomu jsem nic neřekla – ani své sestře Aleně, která by mě určitě varovala. Peníze jsem Petrovi předala v obálce. Objala jsem ho a doufala, že všechno bude zase dobré.
Jenže nebylo.
Začaly chodit upomínky. Petr byl čím dál nervóznější, doma se ukazoval jen na skok. Jednou večer jsem ho přistihla v kuchyni, jak potají brečí.
„Petře, co se děje? Kam ty peníze šly?“
Mlčel dlouho. Pak to ze sebe vysypal: „Mami… já… já mám problém s automaty.“
Zhroutila jsem se na židli. Hazard? Můj Petr? Vždyť nikdy neměl ani kapesné navíc! V hlavě mi běžely všechny ty reklamy na herny a kasina, které jsem vždycky přepínala v televizi s pocitem, že se nás to netýká.
„Kolik dlužíš doopravdy?“
„Nevím… asi dvě stě tisíc… možná víc.“
Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen šeptala: „Proč jsi mi lhal?“
„Bál jsem se… Nechtěl jsem tě zklamat.“
Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Každý den jsem žila ve strachu z další upomínky, dalšího telefonátu z banky. Petr sliboval, že přestane hrát, ale pokaždé selhal. Peníze mizely rychleji než voda v písku.
Jednou večer přišla Alena na návštěvu. Poznala, že něco není v pořádku.
„Jano, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“
Rozplakala jsem se a všechno jí řekla. Místo útěchy přišel hněv.
„Jak jsi mohla být tak naivní? Víš vůbec, kolik lidí kvůli hazardu přijde o všechno?“
Věděla jsem to až moc dobře – teď už ano.
Začali jsme hledat pomoc. Psycholog, dluhová poradna… Petr chodil na terapie, ale pokaždé vydržel jen pár týdnů. Já mezitím splácela půjčku ze svého platu prodavačky v drogerii a počítala každou korunu.
Jednou ráno mi volali z práce – Petr prý leží opilý na lavičce před hernou na náměstí. Hanba mě pálila do tváří, když jsem ho šla vyzvednout.
Doma jsme měli další hádku.
„Proč to děláš? Copak ti na mně nezáleží?“
„Mami, já už nevím jak dál…“
Chtěla jsem mu pomoct, ale zároveň jsem cítila vztek a bezmoc. Kolikrát ještě budu muset zachraňovat vlastní dítě?
Začala jsem chodit na skupinu pro rodiče závislých. Tam jsem poprvé slyšela příběhy jiných matek – všechny jsme měly stejný výraz zoufalství v očích. Uvědomila jsem si, že nejsem sama.
Petr nakonec skončil na psychiatrii po pokusu o sebevraždu. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.
„Mami… promiň mi to všechno.“
„Petře, já tě mám pořád ráda. Ale musíš chtít žít jinak.“
Dnes je to rok od té doby. Půjčku stále splácím sama. Petr je na ubytovně a hledá si práci. Občas mi zavolá – někdy střízlivý, někdy ne.
Každý den přemýšlím: Udělala bych to znovu? Zachránila bych ho za tu cenu? Nebo bych měla být tvrdší a nechat ho padnout na dno?
Možná největší otázka je: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a slepou důvěrou? Co byste udělali vy na mém místě?