Když tchyně chtěla znovu začít žít: Příběh Lindy a její rodiny

„Mami, ty ses úplně zbláznila!“ křičela na mě Ema, když jsem jí oznámila, že mám nového přítele. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vždycky jsme si byly blízké, skoro jako sestry, ale teď mezi námi stála zeď. „A co táta? Co my? Co vnoučata?“ pokračovala Ema a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Bylo mi padesát a poprvé po letech jsem měla pocit, že bych mohla být zase šťastná. Po smrti manžela jsem žila jen pro rodinu. Vařila jsem, prala, hlídala vnoučata, byla jsem tu pro všechny – jen ne pro sebe. Když jsem potkala Karla na kurzu tance v kulturním domě na Smíchově, připadala jsem si najednou zase mladá. Smál se mým vtipům, držel mě za ruku a díval se na mě tak, jak se na mě už dlouho nikdo nedíval.

Ale doma to nikdo nechápal. Nejhorší byl telefonát od mého zetě Petra. „Lindo, kde bychom našli takovou hospodyni jako jste vy? Vždyť vy jste srdce téhle rodiny! A teď chcete všechno zahodit kvůli nějakému Karlovi?“ Jeho hlas byl tvrdý a já cítila, jak se ve mně mísí vztek a smutek. „Petře, nejsem vaše služka,“ odpověděla jsem tiše. „Jsem člověk. Chci taky něco zažít.“

Petr se rozesmál. „V padesáti? To už je pozdě na nějaké začátky. Myslete na děti!“ Položil telefon dřív, než jsem mu stačila říct, že právě kvůli dětem jsem tolik let zapomínala na sebe.

Dny plynuly a napětí doma by se dalo krájet. Ema se mnou skoro nemluvila. Vnoučata mi nosila obrázky s nápisem „Babičko, zůstaň s námi“. Každý večer jsem seděla u okna a přemýšlela, jestli mám právo chtít víc. Vždyť jsem byla vždycky ta hodná, ta obětavá.

Jednoho dne přišel Karel ke mně domů. Přinesl mi růže a usmál se: „Lindo, pojď se mnou do divadla.“ Viděla jsem Emu, jak nás pozoruje z chodby. Její pohled byl ledový. „Mami, ty vážně půjdeš?“ zeptala se tiše. „Ano,“ odpověděla jsem poprvé bez zaváhání.

Večer v divadle byl nádherný. Smála jsem se, tleskala a poprvé po letech cítila radost. Když jsme se vraceli domů, Karel mě vzal za ruku: „Lindo, zasloužíš si být šťastná.“

Doma mě čekala další hádka. Ema seděla v kuchyni s Petrem. „Mami, co když tě ten chlap opustí? Co když zůstaneš sama?“ ptala se zoufale. „A co když ne?“ odpověděla jsem klidně. „Co když konečně budu žít?“

Petr bouchl do stolu: „Tohle je sobecké! My tě potřebujeme!“

Podívala jsem se na něj i na Emu a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tolik let tížilo: „A já potřebuju sebe.“

Následující týdny byly těžké. Ema se mnou nemluvila vůbec. Vnoučata mi volala jen občas. Petr mě ignoroval. Ale Karel tu byl pořád – trpělivý, laskavý. Učil mě znovu tančit životem.

Jednoho dne mi Ema zavolala: „Mami, můžeme si promluvit?“ Sešly jsme se v kavárně na Andělu. Seděla naproti mně a v očích měla slzy. „Já mám strach,“ přiznala tiše. „Bojím se, že tě ztratím.“

Chytila jsem ji za ruku: „Nikdy tě neopustím jako máma. Ale musím být taky sama sebou.“

Pomalu začala chápat. Petr to nesl hůř – pořád doufal, že se vrátím do starých kolejí. Ale já už nemohla.

Začala jsem chodit s Karlem na výlety do Českého ráje, na koncerty do Rudolfina, občas jsme si dali pivo v hospodě U Fleků a smáli se jako puberťáci. Poprvé po letech jsem si koupila nové šaty – červené! Ema mi je pochválila a já viděla v jejích očích uznání.

Jednou večer přišla Ema s Petrem na návštěvu i s dětmi. Přinesli dort a Ema řekla: „Mami, promiň mi to všechno. Chci tě vidět šťastnou.“ Objaly jsme se a já věděla, že to nejhorší je za námi.

Ale Petr zůstal stát opodál a jen tiše pronesl: „Snad víš, co děláš.“

Dnes už vím, že život nekončí padesátkou ani tím, že vás rodina potřebuje jako služku nebo chůvu. Každý má právo na vlastní štěstí – i když to znamená změnit zaběhnuté pořádky.

Občas si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik žen v mém věku má odvahu začít znovu? Kolik z nás si dovolí být konečně samy sebou? Co byste udělali vy na mém místě?