Proč se mnou nemůžeš vycházet jako Jana?

„Proč se s mámou pořád hádáš? Jana s ní nikdy problém neměla!“ ozvalo se z kuchyně, kde můj manžel Michal stál opřený o linku a upřeně mě sledoval. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř, který jsem právě držela v ruce. Místo toho jsem ho položila na stůl a zhluboka se nadechla. „Možná proto, že Jana nikdy neřekla svůj názor nahlas,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Michal protočil oči. „To není pravda. Jana byla prostě milá. S mámou si rozuměly. Ty… ty pořád jen něco řešíš.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Už několik měsíců jsem cítila, že v tomhle domě nejsem vítaná. Michalova matka, paní Novotná, mi nikdy nedala šanci. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Každý můj pokus o konverzaci skončil pasivně agresivní poznámkou nebo srovnáváním s Janou, Michalovou bývalou ženou.

Pamatuji si první společnou večeři u Novotných. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a snažila jsem se být co nejmilejší. Paní Novotná se na mě usmívala tím svým úsměvem, který nikdy nedosáhl očí. „Jana vždycky pekla bábovku podle našeho rodinného receptu. Ty nepečeš?“ zeptala se mě tehdy. Cítila jsem se jako malá holka před tabulí, která neumí odpovědět na otázku.

Od té doby to šlo z kopce. Každý víkend návštěva u tchyně, každý víkend nové srovnání. „Jana vždycky pomáhala s nádobím.“ „Jana nikdy nezapomněla na moje narozeniny.“ „Jana… Jana… Jana…“

Jednou jsem to už nevydržela a řekla Michalovi: „Proč jsi vlastně s Janou nezůstal, když byla tak dokonalá?“ Podíval se na mě překvapeně a pak uraženě. „To není fér, Petro. Ty prostě nechceš zapadnout.“

Ale já jsem chtěla zapadnout. Jenže ne za cenu toho, že ztratím sama sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a slyšela jsem Michala, jak telefonuje s mámou. „Nevím, mami… Petra je prostě jiná než Jana. Někdy si říkám, jestli jsem neudělal chybu.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích.

Večer jsem seděla na gauči a dívala se do prázdna. Michal přišel a sedl si vedle mě. „Co je?“ zeptal se bez zájmu.

„Slyšela jsem tě dneska s mámou,“ řekla jsem tiše.

Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechl: „Já jen… chci, abyste spolu vycházely.“

„A já chci být přijímaná taková, jaká jsem,“ odpověděla jsem.

Další týdny byly jako na houpačce. Snažila jsem se být vstřícnější, ale paní Novotná byla pořád stejná. Jednou mi dokonce řekla: „Jana by nikdy Michala nenechala jít do hospody s kamarády tak často jako ty.“

V tu chvíli mi došlo, že ať udělám cokoli, nikdy nebudu dost dobrá.

Začala jsem trávit víc času sama se sebou. Chodila jsem na procházky do Stromovky, četla knihy v kavárně U Hrdličky a pomalu si uvědomovala, že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí Michalova matka nebo dokonce Michal.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Michal opět začal: „Víš, Jana by…“

Položila jsem příbor a podívala se mu do očí: „Michale, já nejsem Jana. A nikdy nebudu. Pokud chceš žít s někým, kdo ti bude všechno odkývávat a bude dělat všechno podle tvojí mámy, tak to nejsem já.“

Byl zaskočený. „To přece nikdo nechce…“

„Ale přesně to ode mě čekáš,“ přerušila jsem ho.

Následující dny byly napjaté. Michal byl odtažitý a já měla pocit, že stojím na rozcestí. Mám zůstat a dál bojovat za místo v rodině, která mě nikdy nepřijme? Nebo mám odejít a začít znovu?

Jednoho odpoledne mi zavolala paní Novotná: „Petro, mohla bys přijít? Potřebuju pomoct s nákupem.“

Šla jsem tam s těžkým srdcem. Když jsem přišla, čekala mě v kuchyni s taškami plnými potravin. Mlčky jsme společně uklízely nákup do lednice.

Najednou řekla: „Víš… já vím, že nejsi Jana. Ale ona taky nebyla šťastná.“

Podívala jsem se na ni překvapeně.

„Jana všechno dělala tak, jak jsme chtěli my… ale nakonec odešla,“ pokračovala tiše.

V tu chvíli mi došlo, že možná ani paní Novotná není tak spokojená, jak se tváří.

Když jsem večer přišla domů, sedla jsem si k Michalovi: „Chci být sama sebou. Pokud ti to nestačí, možná bychom měli každý jít svou cestou.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já… nevím.“

A já taky nevím.

Možná je někdy lepší být sama než žít ve stínu někoho jiného.

Říkali jste někdy svému partnerovi pravdu i za cenu konfliktu? Má smysl bojovat za místo v rodině, která vás nechce přijmout? Co byste udělali vy?