„Moje sestra si stěžovala, že jí maminka nemůže pomoci“: Teď to chápe

Eva vyrůstala ve stínu své matky Lenky, kdysi nadějné herečky, jejíž kariéra nikdy plně nevzklíčila. Lenka byla ve svém malém městě známá jako někdo, kdo měl potenciál stát se hvězdou, ale nějak se jí nikdy nepodařilo prosadit se na velké scéně. Její frustrace z kariéry byla stálým pozadím Eviny a její sestry Kláry dětství.

Lenčina neschopnost navázat kontakt s režiséry nebo získat významné role byla stálým zdrojem nespokojenosti. Doma bývala často podrážděná a kritická, zejména vůči Evě, která o umění nestála. Klára naopak sdílela matčinu vášeň pro divadlo a zdálo se, že jde ve stopách své matky, což jen zintenzivňovalo napětí mezi Evou a Lenkou.

Jak léta plynula, Lenčina hořkost z nesplněných snů rostla a s ní i její kritika Evy. „Měla bys se alespoň snažit umění pochopit, podporovat svou sestru,“ říkala Lenka často tónem, který byl jak pohrdavý, tak výčitkový. Eva se cítila stále více odcizená, její pokusy o spojení s matkou byly odmítnuty srovnáním s Klárou.

Klára mezitím zažívala své vlastní potíže. Přestože měla nadšení a oddanost, setkávala se se stejnými bariérami, které brzdily její matku. Režiséři ji považovali za příliš podobnou Lenkě, jak ve vzhledu, tak ve stylu herectví, který považovali za zastaralý a přehnaně dramatický. Ale Lenka odmítala vidět měnící se dynamiku moderního divadla a tlačila Kláru, aby se držela starých způsobů, které znala.

Jednoho večera, po zvláště krutém odmítnutí, se Klára vrátila domů v slzách. Eva se ji snažila utěšit, ale Lenka zasáhla: „Nerozumíš tomu, Evo. Tohle se děje ve světě divadla. Je to brutální a pokud nejsi dost silná, zlomí tě to.“

Slova Evu zasáhla, ale zároveň vyvolala uvědomění. Poprvé Klára na svou sestru pohlédla nejen jako na sourozence, který se vyhýbal reflektorům, ale jako na potenciálního spojence. „Možná Eva divadlo nerozumí, mami, ale rozumí mně,“ řekla Klára tiše.

Tento moment solidarity mezi sestrami byl krátký. Lenka, která nedokázala zvládnout vnímanou zradu, se rozčílila, obvinila Kláru ze slabosti a Evu z toho, že nepodporuje rodinné dědictví. Hádka té noci byla pro Evu poslední kapkou. Cítila se vinná za bolest své sestry a zároveň naštvaná na matčinu neústupnost, rozhodla se odstěhovat.

Měsíce se proměnily v roky a vzdálenost mezi Evou a její rodinou rostla. Klára nakonec hereckou kariéru vzdala, vyčerpaná neustálými odmítnutími a matčinými nekonečnými kritikami. Lenka se nikdy nesmířila s rozhodnutími svých dcer. Zůstala ve svém starém domě, obklopená starými programy a blednoucími fotografiemi, relikvií snu, který se nikdy nesplnil.

Nyní, když se Eviny přátelé ptají na její rodinu, jednoduše říká: „Moje sestra si kdysi myslela, že mamince nemůžu pomoci. Teď to chápe.“ Porozumění, které sdílejí, není založeno na radosti z usmíření, ale na vzájemném uznání matčina neodvratného stínu, který zatemnil jejich cesty.