Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila nezklamat mámu a neztratit sebe

„Petro, kdy už zase přijedeš? Vždyť jsi tu nebyla už dva týdny! A co Tomáš a Lucka? Ani ti se neozvou. Copak už na mě všichni zapomněli?“

Stála jsem v kuchyni, telefon přitisknutý k uchu, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Mámin hlas byl plný výčitek, smutku i naděje. Věděla jsem, že ji znovu zklamu, protože jsem jí musela říct pravdu: „Mami, mám toho teď v práci moc. A děti mají školu, kroužky… Nejde to tak často.“

Následovalo ticho. To ticho, které znám už od dětství. Ticho, které říká víc než slova. Ticho, které mě vždycky donutí cítit se provinile. „No jo,“ povzdechla si máma nakonec. „Já jen… že je tu tak prázdno.“

Zavěsila jsem a opřela se o kuchyňskou linku. Můj muž Pavel vešel do místnosti a pohledem mě pohladil. „Zase to bylo těžké?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Ona to prostě nechápe. Myslí si, že když tam nejsme každý týden, tak ji nemáme rádi.“

Pavel mě objal. „Petro, nemůžeš žít jen pro ni.“

Ale co když právě to ode mě čeká? Co když je to jediný způsob, jak jí dát pocit, že není sama?

Máma byla vždycky silná žena. Po smrti táty zvládla všechno sama – dům, zahradu, nás tři sourozence. Nikdy si nestěžovala, nikdy neplakala před námi. Ale teď… teď je jí šedesát pět a samota ji začíná dohánět.

Vzpomínám si na dětství v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Máma pracovala jako zdravotní sestra na Bulovce, domů chodila unavená, ale vždycky měla pro nás čas. O víkendech jsme jezdili na chatu do Sázavy, kde jsme s tátou sbírali houby a máma pekla bublaninu. Byli jsme šťastní.

Ale časy se změnily. Táta zemřel před pěti lety na infarkt a máma zůstala sama v našem starém bytě. Já mám rodinu v Modřanech, Tomáš žije s manželkou v Brně a Lucka pracuje v Plzni. Každý máme svůj život.

Přesto máma čeká. Každý pátek napeče koláč a doufá, že někdo přijede. Každé ráno zalévá kytky na balkoně a dívá se na tramvaje pod okny – možná v jedné z nich přijíždím já.

Jednou jsem přijela neohlášeně. Máma seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se do prázdna. Když mě uviděla ve dveřích, rozsvítily se jí oči jako malému dítěti pod stromečkem.

„Petruško! Ty jsi přijela!“ Objala mě tak pevně, až mě zabolela žebra.

Seděly jsme spolu u stolu a povídaly si o všem možném – o dětech, o práci, o sousedce paní Novotné, která prý zase zalila chodbu vodou. Ale mezi řádky jsem cítila její smutek.

„Víš,“ začala najednou tiše, „já vím, že máte svoje životy. Jen… někdy mám pocit, že už nejsem potřebná.“

Nevěděla jsem, co říct. Vždyť ona byla vždycky ta silná! Jak jí mám vysvětlit, že ji miluju, ale nemůžu být pořád s ní?

Začala jsem jí volat častěji. Posílala jsem jí fotky vnoučat přes WhatsApp (který ji naučila používat Lucka). Ale stejně to nestačilo.

Jednou mi Tomáš volal: „Hele, máma mi dneska brečela do telefonu. Prý jsme na ni zapomněli.“

„To není pravda!“ vyhrkla jsem.

„Já vím,“ povzdechl si Tomáš. „Ale ona to tak cítí.“

Začali jsme s Luckou plánovat návštěvy – každý měsíc jeden z nás přijede na víkend. Ale i tak máma často říkala: „To už je měsíc? To je tak dlouho…“

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Petro, vaše maminka dneska upadla na schodech. Nic vážného, ale byla hodně rozrušená.“

V tu chvíli mě zaplavil strach i výčitky. Okamžitě jsem sedla do auta a jela za ní.

Máma seděla na gauči s obvázaným kotníkem a oči měla zarudlé od pláče.

„Mami… promiň…“ zašeptala jsem.

„To není tvoje vina,“ řekla tiše. „Jen… někdy bych si přála mít vás blíž.“

Seděla jsem vedle ní a držela ji za ruku. Uvědomila jsem si, že její samota je hlubší než jen prázdný byt – je to prázdnota po tátovi, po dětech, po smyslu života.

Začala jsem hledat řešení. Navrhla jsem jí společné aktivity – klub seniorů v kulturním domě, výlety s kamarádkami ze zdravotnictví. Nejdřív odmítala: „Já tam nikoho neznám.“ Ale nakonec souhlasila.

Dnes už máma chodí dvakrát týdně na keramiku a jednou za měsíc s kamarádkami do divadla. Není to dokonalé řešení – pořád by nás chtěla mít častěji u sebe – ale už není tak sama.

A já? Stále bojuji s pocitem viny. Stále hledám rovnováhu mezi tím být dobrou dcerou a žít svůj vlastní život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné nebýt pro rodiče zklamáním a zároveň nezradit sebe? Jak to máte vy? Máte někdy pocit, že nikdy nejste dost?