Když babička nemohla pomoci s naším dítětem, ale pro dceru měla sílu: Příběh o zklamání a rodinných prioritách
„Petro, já už na to prostě nemám sílu. Jsem stará, bolí mě záda a potřebuju klid.“ Tato slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem zavěsila telefon. Seděla jsem v kuchyni našeho bytu na pražském sídlišti, v ruce hrnek studeného kafe a v náručí malého Matýska, který právě začal plakat. Byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem aspoň na chvíli pomoc, trochu oddechu, pár hodin spánku. Můj muž Tomáš byl v práci od nevidím do nevidím a já se cítila sama jako nikdy předtím.
„Mami, prosím tě, vždyť jsi říkala, že až budeme mít dítě, ráda pomůžeš…“ zkusila jsem to ještě jednou, ale odpověď byla stejná: „Petro, já už nejsem nejmladší. Kdybys věděla, jak mě bolí kolena…“
Připadala jsem si jako břemeno. Vždyť přece nechci nic víc než pár hodin týdně, kdy bych si mohla dojít k lékaři nebo si v klidu nakoupit. Tomáš se mě snažil utěšit: „Možná máma opravdu nemůže. Vždyť poslední dobou vypadá unaveně.“
Jenže o pár měsíců později se narodila jeho sestra Lenka. A všechno se změnilo.
Jednoho dne jsem šla s kočárkem kolem Lenkina domu a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Moje tchyně tam stála na hřišti, smála se a houpala malou Aničku na houpačce. Vypadala šťastně a plná energie. Zastavila jsem se a chvíli je pozorovala. Bylo to jako rána pěstí do žaludku.
Večer jsem to řekla Tomášovi. „To není možné,“ bránil mámu. „Určitě tam byla jen na chvilku.“
Ale nebyla. Začala jsem si všímat dalších věcí – tchyně pravidelně vozila Aničku do školky, chodila s Lenkou na nákupy, dokonce s ní jezdila na víkendy na chalupu. Když jsem jí zavolala s prosbou o pomoc, opět mi řekla: „Petro, promiň, dneska hlídám Aničku.“
Jednou jsem to už nevydržela a zeptala se přímo: „Mami, proč můžeš pomáhat Lence a nám ne?“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Víš, Lenka je přece jen moje dcera…“
Ta věta mě bodla do srdce. Co jsem já? Jen snacha? Matka jejího vnuka? Proč je krev silnější než vztahy, které jsme roky budovali?
Začala jsem být podrážděná a hádavá. Tomáš se mě snažil chápat, ale i on byl zklamaný. „Nikdy bych nevěřil, že máma bude dělat rozdíly mezi vnoučaty,“ řekl mi jednou večer tiše.
Naše vztahy s tchyní ochladly. Přestala jsem ji zvát na narozeniny Matýska, přestala jí posílat fotky. Cítila jsem hořkost pokaždé, když jsem viděla fotky Aničky s babičkou na Facebooku – společné výlety do ZOO, pečení perníčků, Vánoce u stromečku.
Jednou jsem se rozhodla promluvit si s Lenkou. Sešly jsme se v kavárně na Andělu. „Lenko, víš o tom, že máma nám odmítá pomáhat?“ zeptala jsem se opatrně.
Lenka se zarazila: „To mě mrzí… Myslela jsem, že nechcete obtěžovat.“
„My jsme ji prosili tolikrát…“
Lenka sklopila oči: „Možná je to tím, že jsme si s mámou vždycky byly blíž. Ale to není omluva.“
Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jak moc dokáže rodina zranit. Nešlo jen o pomoc s dítětem – šlo o pocit přijetí a spravedlnosti.
Čas plynul a Matýsek rostl bez babičky po boku. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe a hledat podporu jinde – u kamarádek z mateřského centra nebo u své maminky z Moravy, která přijela vždycky, když mohla.
Jednoho dne přišla tchyně nečekaně na návštěvu. Přinesla Matýskovi autíčko a mně kytici růží. „Petro… promiň mi to všechno,“ řekla tiše. „Nevím proč jsem to udělala… Možná jsem měla strach, že když budu pomáhat vám oběma stejně, Lenka se bude cítit odstrčená…“
Nevěděla jsem co říct. Slzy mi tekly po tváři.
Od té doby se snažila být víc součástí našeho života – ale jizva zůstala.
Někdy večer sedím u postýlky svého syna a přemýšlím: Proč někteří lidé neumí být spravedliví ani ke svým nejbližším? Je krev opravdu silnější než láska a úcta? Co byste dělali vy na mém místě?