Když se dcera vrátí domů: Příběh o lásce, obětech a hranicích
„Mami, můžeš mi prosím pohlídat Haničku? Mám pohovor a musím tam být včas.“
Stála ve dveřích, rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, v ruce kabelku a v druhé ruce malou Haničku, která už natahovala ruce ke mně. Bylo sedm ráno, já ještě v županu, s hrnkem kávy, kterou jsem si právě zalila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život už dávno není jenom můj.
Jmenuji se Jana a ještě před dvěma lety jsem si představovala, jak budu po šedesátce konečně žít podle sebe. Po třiceti letech v účetní kanceláři jsem měla spokojeně odejít do důchodu, užívat si rána s knihou a kávou na balkoně našeho panelákového bytu v Brně. Měla jsem zaplacenou hypotéku, pár úspor na účtu a pocit, že jsem si to zasloužila. Jenže pak přišla Martina. Moje jediná dcera. Rozvod. Zrada jejího muže. A s ní i tříletá Hanička.
„Neboj se, Marti,“ řekla jsem tehdy pevně, „všechno zvládneme.“
Zpočátku jsem byla ráda, že je doma. Byla zlomená, plakala večer v kuchyni nad hrnkem čaje a já ji objímala jako malou holčičku. Hanička byla sluníčko, které mi rozsvítilo dny. Jenže týdny se měnily v měsíce a já začala cítit únavu. Martina si hledala práci, střídala brigády, často odcházela brzy ráno a vracela se pozdě večer. Hanička byla většinou se mnou.
„Mami, co bude dnes k večeři?“ ptala se Martina mezi dveřmi. „A můžeš mi vyprat tu košili? Zítra mám zase pohovor.“
Začala jsem vařit pro tři, prát dvě pračky denně, běhat po bytě s vysavačem a do toho hlídat Haničku. Moje rána s knihou zmizela. Káva vystydla na stole, protože Hanička chtěla stavět puzzle nebo jít na hřiště. Večer jsem padala do postele vyčerpaná.
Jednou večer jsem zaslechla Martinu v telefonu: „Jo, mám to teď super. Máma všechno zvládá, Haničku hlídá skoro pořád.“
Zamrazilo mě. Všechno zvládám? Pro koho? Proč mám pocit, že už nejsem matka, ale služka?
Začaly hádky. „Martino, potřebuju taky čas pro sebe! Nemůžu být pořád doma s Haničkou!“
„Mami, ale kdo jiný mi pomůže? Ty jsi přece v důchodu! Já musím pracovat!“
„Ale já nejsem tvoje chůva! Chci taky žít!“
Martina se rozplakala: „Ty mě nechceš podpořit? Po tom všem?“
Cítila jsem vinu. Vždyť je to moje dcera! Ale kde je hranice mezi pomocí a obětí?
Jednoho dne jsem seděla na balkoně a dívala se na šedé paneláky kolem. Slyšela jsem smích dětí z hřiště a Haničku volající: „Babičkooo!“ V tu chvíli mi došlo, že jsem ztratila samu sebe.
Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. Psala jsem o únavě, o radosti z Haničky i o zlosti na Martinu. Psala jsem o snech, které se rozplynuly.
Jednou večer jsem našla Martinu sedět u stolu s hlavou v dlaních.
„Mami… promiň. Já vím, že toho máš moc. Jenže já to sama nezvládnu.“
Sedla jsem si naproti ní.
„Martino, já tě miluju. Ale musíme si nastavit pravidla. Potřebuju čas pro sebe. Chci chodit na jógu, na procházky s kamarádkami. Nemůžu být pořád doma.“
Dlouho mlčela.
„A co když to nezvládnu?“
„Musíš to aspoň zkusit,“ řekla jsem tiše.
Začaly jsme hledat kompromisy. Martina si našla školku na půl dne pro Haničku. Já začala chodit na keramiku a jednou týdně do divadla s kamarádkou Lídou. Bylo to těžké – pro obě.
Jednou večer přišla Martina domů dřív než obvykle.
„Mami… dneska mě vzali do práce na poloviční úvazek. A víš co? Jsem ráda, že jsi mě donutila postavit se na vlastní nohy.“
Objaly jsme se a já poprvé po dlouhé době cítila klid.
Dnes už vím, že láska k dítěti neznamená zapomenout na sebe. Že i když pomáháme, musíme chránit své hranice.
Někdy večer sedím na balkoně s knihou a kávou – přesně jak jsem si kdysi přála – a přemýšlím: Kolik matek v Česku zažívá totéž? Kde je ta správná hranice mezi pomocí a obětí? Co byste udělali vy na mém místě?