Klíče od našeho života: Když tchyně překročí všechny hranice
„Lucie, proč máš v lednici tolik jogurtů? To je zbytečné plýtvání penězi!“ ozvalo se za mnou, když jsem vešla do kuchyně. Ztuhla jsem. Bylo osm ráno, pondělí, a já měla před sebou důležitou poradu v práci. Místo toho jsem našla svou tchyni, paní Novotnou, jak v mém županu třídí naše potraviny.
„Dobrý den, paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klid. „Myslela jsem, že dneska nepřijdete.“
„Ale Lucinko, vždyť mám klíče! A chtěla jsem vám trochu pomoct, když oba s Petrem pořád pracujete z domova. Všude je nepořádek.“
Bylo to už po několikáté. S Petrem jsme spolu pět let, máme malý byt v Nuslích a oba pracujeme na dálku – já jako účetní, on programátor. Když jsme dostali klíče od jeho mámy „pro případ nouze“, nikdy mě nenapadlo, že je bude používat tak často. První týdny jsem to přehlížela. Říkala jsem si: „Je to starší paní, chce nám pomoct.“ Ale pak začala chodit častěji – někdy i dvakrát týdně. Bez ohlášení. Někdy jsem ji našla v obýváku, jak žehlí Petrovy košile, jindy v koupelně, kde mi přerovnala kosmetiku.
Jednou jsem přišla domů a zjistila, že mi vyhodila všechny moje bylinky z balkonu – prý „to byly jen plevely“. Když jsem se snažila Petrovi vysvětlit, že mi to vadí, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Myslí to dobře.“
Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Každý den jsem žila v napětí – kdy zase přijde? Co zase najde špatně? Moje věci mizely nebo měnily místo. Jednou mi dokonce přerovnala šuplík s prádlem a poznamenala: „Takové spodní prádlo by mladá žena neměla nosit.“
Petr byl pořád na její straně. „Lucie, nebuď tak háklivá. Máma nám chce pomoct.“ Ale já už nemohla dál. Přestala jsem doma mluvit nahlas o svých pocitech, začala jsem zamykat některé věci do skříně. Přestali jsme zvát přátele – bála jsem se, že je tchyně překvapí stejně jako nás.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla ji, jak sedí na gauči a prohlíží si můj deník. „Co to děláte?!“ vykřikla jsem.
„Jen jsem chtěla vědět, co tě trápí, Lucinko. Jsi poslední dobou taková nervózní.“
To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti. Celou noc jsem nespala a ráno jsem Petrovi řekla: „Buď jí řekneš ty, nebo já – ale klíče nám musí vrátit.“
Petr byl rozpačitý. „To nemůžeme chtít po mámě…“
„Můžeme! Je to náš byt!“
Nakonec jsem to musela udělat sama. Pozvala jsem ji na kávu a s třesoucíma rukama jí řekla: „Paní Novotná, potřebujeme s Petrem víc soukromí. Prosím vás, vraťte nám klíče.“
Ztuhla. „To mě vyhazujete? Po všem, co pro vás dělám?“
„Nechceme vás vyhazovat. Jen potřebujeme mít doma klid.“
Začala plakat. „Taková nevděčnost! Já vám chtěla jen pomoct…“
Cítila jsem se hrozně. Ale zároveň se mi ulevilo.
Od té doby k nám nechodila. Petr byl na mě naštvaný týdny – mlčel, vyčítal mi pohledem. Jeho matka mi přestala volat i psát k svátku. V rodině se o tom šeptalo – já byla ta zlá snacha.
Ale poprvé po měsících jsem mohla doma dýchat. Mohla jsem si pustit hudbu nahlas, tančit v kuchyni nebo si pozvat kamarádku na víno bez strachu.
Jenže vztah s Petrem už nikdy nebyl stejný. Začal trávit víc času v práci nebo u kamarádů. Občas mi řekl: „Nevím, jestli jsi to nepřehnala.“
A já? Každý večer přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo jsem měla být trpělivější? Kde je hranice mezi ochranou vlastního soukromí a úctou ke starším?
Co byste udělali vy na mém místě? Je správné chránit svůj prostor i za cenu rodinných konfliktů?