„Zítra si sbalíte věci a odejdete.“: Noc, kdy jsem vyhodila syna a snachu z bytu

„Zítra si sbalíte věci a odejdete. Už to dál nevydržím!“ vykřikla jsem, hlas mi přeskakoval a ruce se mi třásly. Stála jsem uprostřed obýváku, kde se ještě před chvílí ozýval smích mého syna Tomáše a jeho ženy Lenky. Teď bylo ticho, jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál. Tomáš na mě zíral s otevřenou pusou, Lenka měla v očích slzy. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy řeknu. Ale dnes už jsem nemohla jinak.

Všechno začalo před půl rokem. Tomáš s Lenkou přišli o podnájem – majitelka bytu v Nuslích jim dala výpověď kvůli rekonstrukci. „Mami, jen na pár týdnů,“ prosil mě tehdy Tomáš, „než najdeme něco jiného.“ Byla jsem ráda, že jim můžu pomoct. Vždyť co je rodina, když ne opora v těžkých chvílích? Byla jsem pyšná, že mám syna, který se nebojí požádat o pomoc.

Jenže týdny se změnily v měsíce. Najednou už to nebylo jen o přespání – Lenka začala vařit večeře podle svých receptů, Tomáš zabral můj pracovní stůl pro své home office, v koupelně se hromadily jejich věci. Můj byt na Vinohradech, který jsem si po rozvodu zařídila přesně podle svého, se změnil v cizí území. Každý den jsem se těšila na chvíli klidu po práci v knihovně, ale místo toho mě doma čekal chaos.

„Mami, kde máš ten hrnec na těstoviny?“ volala Lenka z kuchyně jednoho večera. „Vždyť víš, že já vařím jen v tom velkém.“

„Lenko, já ho potřebuju na zítřejší guláš,“ odpověděla jsem unaveně.

„Tak si půjčíme od sousedky,“ mávla rukou a pokračovala ve vaření.

Tomáš byl pořád ponořený do práce. „Mami, můžeš být dneska tišeji? Mám call s klientem.“

A já? Já jsem se cítila jako host ve vlastním domě. Každý den jsem si říkala: Je to jen dočasné. Ale když jsem jednoho večera přišla domů a našla v obýváku partu jejich kamarádů, kteří popíjeli víno a smáli se tak hlasitě, že sousedka pod námi bouchala koštětem do stropu, něco ve mně prasklo.

„Tohle je můj domov!“ vykřikla jsem tehdy. „Chci tu mít klid!“

Tomáš se na mě podíval s nepochopením. „Mami, vždyť jsme rodina. Proč ti to tak vadí?“

„Protože už nemám žádné soukromí! Protože už nejsem doma!“

Další dny byly napjaté. Lenka se mi vyhýbala, Tomáš byl odměřený. Snažila jsem se jim vysvětlit, že potřebuju svůj prostor, ale oni to brali jako útok. „Vždyť jsme ti vděční,“ opakovala Lenka pořád dokola. „Ale my teď opravdu nemáme kam jít.“

Začala jsem mít problémy se spaním. Budila jsem se uprostřed noci s bušícím srdcem a pocitem viny. Jsem špatná matka? Měla bych být tolerantnější? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a poslouchala jejich hádky přes dveře ložnice. Na všechny ty dny, kdy jsem musela čekat na koupelnu nebo hledat svoje věci po celém bytě.

Jednoho dne mi volala moje sestra Jana. „Aleno, musíš myslet i na sebe,“ řekla mi pevně do telefonu. „Jsi jejich matka, ale nejsi jejich služka.“

Ten večer jsem přišla domů a našla Tomáše s Lenkou u televize. Zase měli návštěvu – tentokrát kamaráda z práce, který si přinesl pivo a rozvalil se na mém gauči.

„To už stačí!“ vykřikla jsem. „Zítra si sbalíte věci a odejdete. Nechci vás tu už vidět.“

Následovalo ticho. Lenka začala plakat, Tomáš mě obvinil z bezcitnosti.

„Mami, jak to můžeš udělat? Vždyť jsme tvoje rodina!“

„Právě proto,“ odpověděla jsem tiše. „Protože vás miluju, ale už nemůžu žít takhle dál.“

Tu noc jsem nespala vůbec. Slyšela jsem jejich tiché šepoty z vedlejšího pokoje, Lenčin pláč i Tomášovo rozčilené kroky po chodbě. Ráno bylo všechno jinak – balili si věci mlčky, aniž by mi pohlédli do očí.

Když za nimi zaklaply dveře, rozbrečela jsem se taky. Bylo mi líto všeho – jejich bolesti i své samoty. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Poprvé po dlouhé době byl můj byt zase jenom můj.

Dnes večer sedím u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen sobecká matka? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?