Moje třída, moje pravda: Co bych opravdu chtěla říct rodičům svých žáků

„Paní učitelko, to není možné, že by Honzík něco takového udělal! On je doma úplně jiný!“ ozývá se hlasitě paní Novotná na třídních schůzkách. V tu chvíli mám chuť se rozesmát i rozplakat zároveň. Dívám se na ni a v hlavě mi běží všechny ty situace, kdy Honzík během vyučování schválně schoval spolužačce penál, posmíval se slabším dětem a vymýšlel si historky, které by mu záviděl i Jaroslav Foglar. Ale co mám říct? Že její syn není svatý? Že mě mrzí, jak moc rodiče nevidí skutečné chování svých dětí?

Jmenuji se Alena Procházková a učím už patnáct let na základní škole v Nymburce. Každý rok si říkám, že už mě nic nepřekvapí. Ale pak přijde další třída, další děti a hlavně další rodiče. Největší problém není v dětech samotných – ty jsou pořád stejné: zvědavé, někdy drzé, někdy milé, často zmatené. Největší problém je v tom, jak moc rodiče odmítají vidět pravdu.

Pamatuji si na jeden konkrétní den, kdy jsem měla pocit, že už to dál nevydržím. Bylo to v listopadu, venku pršelo a děti byly neklidné. V hodině češtiny jsem zadala skupinovou práci. Najednou slyším pláč. Otočím se a vidím malou Terezku, jak jí po tvářích tečou slzy. Vedle ní stojí Honzík a tváří se nevinně. „Co se stalo?“ ptám se. Terezka mezi vzlyky vysvětluje, že jí někdo schoval penál. Honzík tvrdí, že o ničem neví. Jenže já ho před chvílí zahlédla, jak něco strká pod lavici.

Po hodině si ho beru stranou: „Honzíku, proč jsi Terezce schoval penál?“ On se mi dívá do očí a s naprostou vážností říká: „Já nic neudělal.“ V tu chvíli cítím bezmoc. Vím, že lže. Ale co mám dělat? Zavolám si jeho maminku. Ta přijde do školy s výrazem, že ji obtěžuji zbytečnostmi. „Můj syn by nikdy nelhal,“ říká mi pevně. „Možná jste si ho spletla.“

Tohle není ojedinělý případ. Každý týden řeším podobné situace – někdo někoho uhodil, někdo někomu něco vzal, někdo lže o domácích úkolech. A pokaždé slyším od rodičů totéž: „To není možné.“ Nebo ještě hůř: „To je vaše vina.“

Jednou jsem si dovolila napsat do žákovské knížky poznámku o tom, že Lukáš byl během hodiny drzý a rušil výuku. Druhý den mi jeho tatínek volal do školy: „Paní učitelko, vy asi neumíte děti zaujmout, když se nudí! Lukáš doma nikdy takový není.“ Snažím se vysvětlit, že ve třídě je dvacet pět dětí a každé potřebuje něco jiného. Ale on mě neposlouchá.

Začala jsem si psát deník – abych si uchovala zdravý rozum a mohla se někdy vracet k tomu, co se opravdu stalo. Zapisovala jsem si všechny ty drobné lži, které děti říkají – že úkol zapomněly doma (ve skutečnosti ho vůbec neudělaly), že je bolí břicho (protože nechtějí psát diktát), že jim někdo ukradl svačinu (ale samy ji snědly už o velké přestávce). Ty lži nejsou zlé – jsou to dětské pokusy vyhnout se nepříjemnosti nebo získat pozornost.

Ale když pak přijde rodič a místo podpory začne dítě bránit za každou cenu, cítím se jako nepřítel. Jako by moje slova neměla žádnou váhu. Jako bych byla jen ta protivná paní učitelka, která chce dětem škodit.

Jednou jsem měla odvahu říct na třídní schůzce nahlas: „Prosím vás, vaše děti nejsou svaté. Jsou to normální děti – občas lžou, občas zlobí, občas udělají chybu. Potřebují vědět, že za nimi stojíte, ale také potřebují slyšet pravdu.“ V místnosti zavládlo ticho. Někteří rodiče se tvářili uraženě, jiní překvapeně.

Po schůzce za mnou přišla paní Dvořáková: „Paní učitelko, já vím, že naše Klárka není anděl. Doma je taky občas pěkně drzá. Ale víte co? Já jsem ráda, že jí nastavujete hranice.“ V tu chvíli jsem měla slzy v očích – poprvé za dlouhou dobu jsem cítila pochopení.

Ale většina rodičů dál žije ve své bublině. Když pak přijde na lámání chleba – třeba když jejich dítě dostane špatnou známku nebo poznámku za chování – hledají chybu všude jinde než doma.

Nejhorší je to u dětí, které mají opravdu problém – třeba Petr, který má potíže s učením i chováním. Snažila jsem se s jeho rodiči mluvit otevřeně: „Petr potřebuje speciální pomoc. Možná by bylo dobré navštívit poradnu.“ Jeho maminka se rozplakala: „Vy si myslíte, že je hloupý? On je jenom citlivý!“ Tatínek se na mě podíval s nenávistí: „Vy chcete našeho syna zavřít do blázince?“

A tak se točíme v kruhu – děti lžou a zkouší hranice (což je normální), rodiče je brání za každou cenu (což už normální není) a učitelé jsou ti špatní.

Někdy večer sedím doma u stolu a přemýšlím: Má to vůbec smysl? Má cenu snažit se být spravedlivá a upřímná, když většina lidí slyší jen to, co chce slyšet?

A pak si vzpomenu na Terezku nebo Klárku – na ty děti (a jejich rodiče), které dokážou přiznat chybu a poučit se z ní. Kvůli nim to smysl má.

Ale stejně si kladu otázku: Proč je pro tolik rodičů tak těžké připustit, že jejich dítě není dokonalé? A co byste na mém místě dělali vy?