Když se máma nastěhuje: Sedm měsíců naruby

„Proč jsi zase nechala ty hrnky na stole? Vždyť to takhle nikdy nebylo!“ Mamin hlas mě probodl už od rána. Seděla jsem v kuchyni, snažila se vypít kávu a připravit si myšlenky na pracovní den, ale místo toho jsem počítala do deseti. Sedm měsíců. Přesně tolik je to, co se máma nastěhovala k nám do bytu na Jižním Městě. Sedm měsíců, kdy se každý den mění v boj o prostor, o vzduch, o klid.

Když mi volala z nemocnice, že už nemůže být sama, neváhala jsem ani minutu. „Mami, přijeď k nám. Postaráme se o tebe,“ řekla jsem tehdy bez rozmýšlení. Manžel Petr jen kývl hlavou a naše dcera Klárka byla nadšená, že bude mít babičku nablízku. První týden byl plný radosti a dojetí. Máma vyprávěla historky z dětství, pekla bábovku a já měla pocit, že jsme si zase blíž.

Jenže pak začaly drobnosti. „Takhle jsme to doma nikdy nedělali.“ „Proč dáváš prádlo do sušičky? To se přece ničí.“ „Klárko, nejez tolik sladkého, maminka ti to dovoluje jen proto, že nemá čas.“ Každý den nové připomínky, každý den nové napětí. Petr se stáhl do sebe, večery trávil v pracovně a já měla pocit, že jsem mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Máma spala a Petr už dávno odešel spát. V hlavě mi běžely výčitky: „Jsem špatná dcera? Proč mi to tak vadí? Vždyť je to moje máma.“ Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem musela vysvětlovat vlastní rozhodnutí – proč pracuju na částečný úvazek, proč Klárka chodí na keramiku místo na klavír, proč s Petrem nejezdíme na dovolenou k moři jako ostatní.

Jednoho rána jsem přišla do kuchyně a máma tam stála s Klárkou. „Maminko, babička říkala, že bych měla víc pomáhat doma a méně se učit,“ řekla mi dcera s očima plnýma nejistoty. Máma se na mě podívala tím svým pohledem – směs lásky a výčitek. „Za nás to tak bylo,“ dodala tiše.

„Mami,“ řekla jsem pevněji než obvykle, „doba je jiná. Klárka potřebuje hlavně podporu a pochopení.“ Máma si povzdechla a odešla do svého pokoje. Klárka mě objala kolem pasu a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Máma byla často smutná, dívala se z okna a hladila fotku táty. Chyběl jí domov, její zahrádka v Kladně, sousedky i staré zvyky. Ale místo aby o tom mluvila, kritizovala všechno kolem sebe. A já? Já jsem byla unavená. Práce mě přestala těšit, s Petrem jsme se hádali kvůli maličkostem a Klárka byla čím dál uzavřenější.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela hádku z pokoje. „Nejsi moje máma! Jsi jenom babička!“ křičela Klárka. Máma plakala. Vešla jsem dovnitř a obě na mě upřely oči plné bolesti.

„Dost,“ řekla jsem tiše. „Takhle to dál nejde.“ Posadily jsme se všechny tři ke stolu a já začala mluvit o tom, co cítím. O tom, jak je těžké být najednou dospělou dcerou i mámou zároveň. O tom, jak miluju svou mámu i svou dceru, ale někdy mám pocit, že ztrácím samu sebe.

Máma mlčela dlouho. Pak vzala mou ruku do své a poprvé za těch sedm měsíců řekla: „Promiň mi to všechno. Já jen… já nevím, jak být stará.“

Od té doby jsme začaly hledat kompromisy. Máma chodí na procházky s kamarádkou z domu seniorů vedle paneláku, Klárka jí pomáhá péct koláče a já se snažím najít čas sama pro sebe – i když je to někdy jen deset minut v koupelně.

Není to jednoduché. Každý den je jiný a někdy mám chuť utéct pryč. Ale vím jedno – rodina je někdy těžká práce. A možná právě proto stojí za to bojovat.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i mámou zároveň? A kde je hranice mezi obětí pro druhé a ochranou sebe sama? Co byste dělali vy?