Když se štěstí rozpadá: Příběh jedné matky, která zůstala sama

„Mami, proč už zase brečíš?“ ozvalo se z dětského pokoje. Rychle jsem si setřela slzy a snažila se nasadit úsměv. „To nic, Honzíku, jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“ Lhala jsem. Ve skutečnosti jsem už několikátou noc nespala, protože jsem se bála dalšího záchvatu. Honzík měl čtyři roky a před půl rokem mu diagnostikovali epilepsii. Od té doby se všechno změnilo.

Ještě před rokem jsem byla šťastná žena. Měla jsem milujícího manžela Petra, skvělou práci v knihovně, rodiče, kteří mě podporovali, a mladšího bratra Tomáše, který se vždycky smál mým vtipům. Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla to pro nás všechny radostná zpráva. Petr mě objal a šeptal: „Bude to kluk, uvidíš.“ Měl pravdu. Honzík se narodil zdravý a silný. První měsíce byly nádherné – procházky v parku, návštěvy babiček, smích a radost.

Jenže pak přišel první záchvat. Bylo to v noci. Honzík začal křečovitě škubat ručičkami a já jsem v panice volala sanitku. Petr byl v práci na noční směně. Když přijel domů a viděl mě zhroucenou na zemi vedle postýlky, jen mě objal a mlčel. V nemocnici nám lékařka řekla: „Vaše dítě má epilepsii. Bude potřebovat speciální péči.“

Od té chvíle se všechno začalo rozpadat. Petr byl nejdřív oporou, ale postupně se začal uzavírat do sebe. Přestal mluvit o budoucnosti, vyhýbal se domovu a čím dál častěji zůstával v práci déle. Jednou večer přišel domů pozdě a bez jediného slova si šel lehnout na gauč. „Petře, musíme si promluvit,“ zkusila jsem to opatrně. Jen mávl rukou: „Jano, já už nemůžu. Všechno je to na tebe.“

Rodiče mi nejdřív pomáhali – maminka vařila polévky a tatínek vozil Honzíka na kontroly. Ale když bylo jasné, že nemoc nezmizí za pár týdnů, začali být podráždění. „Kdybys radši studovala a měla pořádnou práci, nebyla bys teď v takové situaci,“ řekl mi jednou táta. Maminka přitakala: „Měla jsi počkat s dětmi. Teď nemáš ani peníze, ani čas.“

Bratr Tomáš mi přestal volat úplně. Když jsem mu jednou napsala zprávu, odpověděl stroze: „Promiň, mám moc práce.“ Později jsem se dozvěděla od společné kamarádky, že se za mě stydí – prý pořád jen brečím a stěžuju si.

Přátelé? Ti zmizeli nejrychleji. Když jsem musela několikrát zrušit domluvené schůzky kvůli Honzíkovu stavu, přestali mi psát i volat. Jediná kamarádka z dětství, Lenka, mi jednou napsala: „Jani, chápu tě, ale už nevím, jak ti pomoct.“

Zůstala jsem sama. Každý den jsem bojovala s únavou, strachem o syna a pocitem viny – možná mají pravdu, možná jsem měla nejdřív dostudovat vysokou školu a najít si lepší práci než knihovnici na poloviční úvazek. Možná bych pak měla víc peněz na léky a lepší péči.

Jednoho večera přišel Petr domů s kufrem v ruce. „Jano… odcházím. Potřebuju čas pro sebe.“ Neplakala jsem. Jen jsem ho sledovala, jak si balí věci a odchází ze dveří. Honzík spal vedle v pokoji a já seděla na posteli s hlavou v dlaních.

Další týdny byly jako zlý sen. Musela jsem žádat o příspěvek na péči o dítě a poprvé v životě stát ve frontě na úřadě práce mezi lidmi, kteří na mě koukali skrz prsty. „To je ta mladá matka s nemocným dítětem,“ šeptaly si sousedky v paneláku.

Jednoho dne mi zazvonil telefon – byla to maminka. „Jano, tatínek má vysoký tlak kvůli všem těm starostem s tebou a Honzíkem. Nemůžeš si najít někoho jiného? Nebo dát Honzíka do ústavu?“ Ztuhla jsem hrůzou: „Mami! To je přece můj syn!“ Ale ona jen povzdechla: „My už nemáme sílu.“

Začala jsem chodit k psycholožce – jedinému člověku, který mě neposuzoval a neříkal mi, co dělám špatně. Tam jsem poprvé mohla říct nahlas: „Mám strach být sama. Bojím se budoucnosti.“ Psycholožka mi položila ruku na rameno: „Jste silná žena, Jano. Ale musíte si dovolit být i slabá.“

Jednou večer přišel Honzík za mnou do kuchyně s obrázkem v ruce: „Mami, nakreslil jsem nás dva.“ Byli jsme tam – já s velkýma očima plnýma slz a on s úsměvem od ucha k uchu. Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době se rozplakala ne ze zoufalství, ale z lásky.

Začala jsem psát blog o našem životě s nemocným dítětem. Najednou mi začaly psát jiné maminky – že mají podobné zkušenosti, že je taky rodina nechápala nebo opustila. Najednou jsem nebyla sama.

Dnes už vím, že štěstí není pevný kámen – je to křehká věc, kterou může rozbít jediná rána osudu. Ale taky vím, že i když vás všichni opustí, můžete najít sílu jít dál.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké přijmout někoho slabého? Proč rodina raději uteče než aby pomohla? Co byste udělali vy na mém místě?