Na instantních nudlích a vodě: Můj boj, jak je dostat z domu

„To snad nemyslíš vážně, mami! Kam bych měl jít?“ křičel na mě Tomáš, když jsem mu oznámila, že je čas, aby si našel vlastní bydlení. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé, co jsem to řekla nahlas. Po letech mlčení, po letech doufání, že se věci změní samy od sebe.

Tomášovi je třicet dva. Jeho mladší sestra Klára má dvacet šest. Oba bydlí u mě v panelákovém bytě na Jižním Městě. Já jsem Marie, padesát osm let, čerstvě v důchodu – i když jsem si ještě vzala pár týdnů volna navíc, abych si odpočinula a konečně začala žít pro sebe. Jenže místo klidu přišla bouře.

„Mami, já nemám peníze na kauci. A stejně – proč bych měl platit za něco, co mám tady zadarmo?“ Tomáš se tvářil dotčeně, jako by mu někdo ukradl poslední rohlík. Klára seděla u stolu, sluchátka v uších, a předstírala, že se jí to netýká. Ale já věděla, že slyší každé slovo.

Všechno to začalo nenápadně. Po rozvodu jsem zůstala sama s dětmi. Byli ještě malí a já dělala všechno proto, aby jim nic nechybělo. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě, večer vařila, prala, pomáhala s úkoly. Když dospěli, myslela jsem si, že půjdou vlastní cestou. Jenže přišla krize, práce nebyla jistá a ceny nájmů v Praze vyletěly do nebe. Nejdřív to bylo dočasné – „jen na pár měsíců, mami“. Pak roky plynuly a z dočasnosti se stala rutina.

Začala jsem si všímat drobností. Tomáš nechával špinavé nádobí ve dřezu celé dny. Klára zabírala koupelnu hodinu každé ráno. Peníze na domácnost dávali jen občas – když jsem se ozvala. Jinak všechno zůstávalo na mně. A já? Já jsem byla unavená. Unavená z toho být služka ve vlastním bytě.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se z okna na šedé paneláky. V hlavě mi běžela slova mojí kamarádky Jitky: „Musíš je vyhodit z hnízda, jinak nikdy nevyletí.“ Ale jak? Vždyť jsou to moje děti…

Další den ráno jsem udělala něco nečekaného. Vstala jsem dřív než obvykle a napsala na lednici velkým písmem: OD 1. ČERVENCE KONČÍ VAŠE BYDLENÍ ZDARMA. PAK PLATÍTE NÁJEM NEBO SE STĚHUJETE.

Reakce byla bouřlivá. Tomáš bouchal dveřmi a nadával mi do sobců. Klára se rozbrečela a zavřela se v pokoji. Já jsem ale poprvé za dlouhou dobu cítila klid. Možná proto, že jsem konečně udělala něco pro sebe.

Následující týdny byly peklo. Doma panovalo napětí, nikdo spolu nemluvil víc než bylo nutné. Tomáš mi jednou dokonce vyčetl, že „jsem ho nikdy nepodporovala“. To mě bodlo u srdce – vždyť jsem kvůli nim obětovala celý život! Klára mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je svět nespravedlivý a jak je těžké najít práci i bydlení.

Začala jsem šetřit všude, kde to šlo. Přestala jsem kupovat drahé potraviny – místo toho instantní nudle a voda. Děti si stěžovaly: „Tohle máme jíst?“ Ale já jim klidně odpověděla: „Dokud budete bydlet zadarmo, bude i jídlo zadarmo – ale podle mých pravidel.“

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně. „Mami… bojím se,“ šeptla tiše. Sedla si ke mně a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily otevřeně. Řekla mi o svých strachách – že nezvládne být sama, že neví, jak platit účty, že má pocit, že ji svět semele.

Objala jsem ji a poprvé přiznala i svoje obavy: „Já se taky bojím… Ale musíme to zkusit.“

Tomáš byl tvrdší oříšek. Dlouho trucoval a hledal výmluvy. Nakonec mu pomohl jeho kamarád Petr – nabídl mu spolubydlení v pronajatém bytě na Zahradním Městě. Klára si našla malý podnájem s kamarádkou z práce.

První večer bez nich byl zvláštní. Byt byl tichý – až moc tichý. Seděla jsem u stolu s miskou nudlí a poprvé po letech měla pocit svobody… i když trochu smutné.

Občas mi volají nebo přijdou na návštěvu. Někdy si stěžují na drahé nájmy nebo sousedy, někdy jen tak mlčíme u čaje. Ale vidím v jejich očích něco nového – hrdost i strach zároveň.

A já? Jím pořád ty svoje nudle a piju vodu… ale už vím, že tohle rozhodnutí bylo správné.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké pustit děti z domu? A proč je tak těžké najít odvahu začít žít konečně pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?