Mezi dvěma světy: Když vlastní dcera zavře dveře

„Mami, už toho mám dost! Nechci, abys k nám chodila, dokud si neuvědomíš, co děláš!“ křičela na mě moje dcera Lucie přes telefon. Její hlas byl plný zlosti a zklamání. Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako moje slzy.

Nikdy bych nevěřila, že se tohle stane právě nám. Vždycky jsme byly s Lucií blízké. Byla jsem u její maturity, držela ji za ruku, když rodila malou Aničku. Jenže poslední rok se všechno změnilo. Začalo to nenápadně – Lucie byla podrážděná, unavená, často mi vyčítala, že jí do všeho mluvím. Já jsem jen chtěla pomoct. Vždyť kdo jiný jí poradí s výchovou než vlastní máma?

Jednou jsem přišla na návštěvu a našla Aničku sedět před televizí s tabletem v ruce. „Tohle není normální! Dítě má být venku, ne hypnotizované obrazovkou!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Lucie na mě vyjela: „Mami, to je dneska běžné, nepleť se do toho!“ A od té doby to šlo z kopce.

Začala mě obviňovat, že jsem přehnaně úzkostlivá, že jí narušuju domácí pohodu. Prý jsem paranoidní, když se bojím o Aničku kvůli každému nachlazení nebo když jí připomínám, že by měla víc spát. „Máš nějaký problém? Proč jsi pořád tak nervózní?“ ptala se mě jednou večer, když jsme seděly u stolu. Mlčela jsem. Jak jí vysvětlit, že mám strach? Že mě děsí představa, že by se Aničce něco stalo? Že mám pocit, že už nejsem potřebná?

Pak přišel ten zlomový den. Přinesla jsem Aničce staré plyšáky z mého dětství. Lucie mi je vrátila: „Nechci, aby měla doma další harampádí. A vůbec, proč jí pořád něco nosíš? Máme všechno.“ Cítila jsem se odmítnutá a zbytečná.

Začala jsem být úzkostlivá i doma. Manžel Petr mi říkal: „Jano, nech to být. Lucie je dospělá.“ Jenže já nemohla. Psala jsem Lucii zprávy – dlouhé, zoufalé, plné rad a obav. Odpovědi byly čím dál chladnější.

A pak přišel ten telefonát. „Mami, myslím si, že potřebuješ pomoc. Chováš se divně. Nechci, abys teď Aničku vídala.“

Zhroutila jsem se. Týdny jsem nejedla, nespala. Každý den jsem chodila kolem jejich domu na Chodově a doufala, že zahlédnu Aničku aspoň z okna. Nic.

Jednou jsem potkala sousedku Martu: „Jano, co se děje? Už tě dlouho nevidím s malou.“ Rozplakala jsem se jí na rameni. „Lucie si myslí, že jsem blázen…“

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Paní Jano, možná jste jen moc citlivá a bojíte se samoty. Ale vaše dcera má právo na svůj život.“

Petr mě podporoval: „Zkus jí napsat dopis. Omluv se za to, co tě mrzí.“ Seděla jsem nad prázdným papírem hodiny. Nakonec jsem napsala:

„Milá Lucie,

vím, že jsem ti často lezla na nervy a možná ti ubližovala svými radami. Dělala jsem to ze strachu a lásky k vám oběma. Moc mi chybíš ty i Anička. Prosím tě o odpuštění.“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit do parku mezi maminky s dětmi a dívala se na jejich radostné hry. Srdce mi pukalo žalem.

Jednou večer mi Petr řekl: „Jano, musíš to nechat být. Třeba časem Lucie pochopí.“ Ale jak mám žít bez vnučky? Bez dcery?

Přemýšlím nad tím každý den – kde jsem udělala chybu? Byla jsem opravdu tak nesnesitelná? Nebo je dnešní svět už jiný a já do něj nepatřím?

Možná je čas přestat bojovat a začít naslouchat – sobě i Lucii.

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl dál doufat? Nebo mám nechat dceru být a čekat, až sama přijde?