Mezi dvěma matkami: Příběh o rozpolcenosti a hledání pochopení

„Petro, ty snad nemáš vlastní matku?!“ zasyčela na mě máma, když jsem jí oznámila, že dneska zase nemůžu přijít, protože musím zůstat u tchyně. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s léky a hlavou mi vířily výčitky. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Moje máma, paní Alena Novotná, je žena zvyklá na řád a pravidla. Vždycky mě učila, že rodina je na prvním místě – ale teď jsme každá měla jinou představu o tom, co to znamená. Moje tchyně, paní Marie Dvořáková, byla poslední měsíce po mrtvici upoutaná na lůžko. Její syn – můj manžel Tomáš – pracoval dlouhé směny jako řidič tramvaje a domů se vracel až pozdě večer. Zůstala jsem na všechno sama.

„Mami, prosím tě, Marie je na tom fakt špatně. Nemůže skoro mluvit, potřebuje pomoct s jídlem i hygienou…“ snažila jsem se vysvětlit, ale máma mě přerušila: „A co já? Myslíš, že já nepotřebuju dceru? Vždyť jsi mi slíbila, že přijdeš pomoct s nákupem!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Cítila jsem se jako mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně moje vlastní máma, která mě vychovala sama poté, co nás táta opustil. Na druhé straně tchyně, která mi sice nikdy nebyla úplně blízká, ale teď byla bezmocná a odkázaná na moji pomoc.

Celou cestu tramvají k Marii jsem přemýšlela nad tím, jestli dělám správně. V hlavě mi zněla maminčina slova: „Vždyť ona ti nikdy nebyla matkou! Proč se tak obětuješ?“ Ale když jsem otevřela dveře do bytu Dvořákových a uviděla Marii ležet v posteli s pohledem plným bolesti a studu, všechny pochyby byly pryč.

„Petruško… promiň… zase tě zdržuju,“ zašeptala slabě. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po ruce. „To je v pořádku, Marie. Jsme rodina.“

Ale co vlastně znamená být rodina? Večer jsem seděla doma u stolu s Tomášem a snažila se mu vysvětlit, co se stalo s mámou. „Víš, ona má pocit, že ji opouštím,“ řekla jsem tiše. Tomáš si povzdechl: „Tvoje máma je silná ženská. Ale možná jí chybíš víc, než si myslíš.“

Další dny byly jako na houpačce. Máma mi nebrala telefon. Posílala mi jen krátké zprávy: „Nákup už nepotřebuju.“ nebo „Nezdržuj se kvůli mně.“ Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Proč mi to dělá? Proč nechápe, že nemůžu být všude?

Jednoho večera jsem to už nevydržela a vyrazila za ní. Otevřela mi s ledovým výrazem ve tváři. „Co chceš?“ zeptala se bez pozdravu.

„Mami… já už to takhle dál nezvládám,“ rozbrečela jsem se. „Snažím se být dobrou dcerou i snachou… Ale mám pocit, že vždycky někoho zklamu.“

Máma chvíli mlčela a pak si sedla ke stolu. „Víš, Petruško… já jen nechci přijít o tebe. Když jsi pořád u ní… mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Bylo to poprvé, co mi to řekla nahlas. Najednou jsem pochopila její strach – strach ze samoty, z toho, že ji někdo nahradí v mém srdci.

Seděly jsme spolu dlouho do noci a poprvé po letech jsme si povídaly opravdu upřímně. Řekla jsem jí o svém strachu – že nejsem dost dobrá pro nikoho, že mám pocit selhání pokaždé, když musím volit mezi ní a Marií.

„Petro,“ vzala mě za ruku máma, „já vím, že to máš těžké. Jenom… nezapomeň na sebe. A nezapomeň ani na mě.“

Od té doby jsme si nastavily nové hranice. S mámou jsme si domluvily pravidelné společné obědy – i kdyby to mělo být jen jednou za dva týdny. Tomáš začal brát více směn přes den, abych mohla být častěji doma i u své mámy.

Marie bohužel po několika měsících zemřela. Bylo to těžké období pro celou rodinu. Ale když jsme stáli u jejího hrobu a máma mě držela za ruku, věděla jsem, že jsme to zvládly.

Dnes už vím, že láska k rodině není o tom být všude a pro všechny najednou. Je to o pochopení, odpuštění a odvaze říct si o pomoc.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Můžeme vůbec někdy naplnit očekávání všech kolem nás? A kdy přijde čas myslet taky na sebe?