Matčina prosba nevyslyšena: Příběh o Barboře a Tomášovi

„Tomáši!“ zavolala jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed Letenských sadů, mezi davy lidí, a sledovala, jak můj syn zrychluje krok. Otočil se na mě jen letmým pohledem, ve kterém nebylo nic než chlad. Jako bych byla cizí člověk. „Tomáši, prosím tě…“ zkusila jsem to znovu, ale on už byl pryč. Zmizel mezi stromy a já zůstala stát s rukama nataženýma do prázdna.

V tu chvíli se mi před očima promítl celý náš život. Vzpomněla jsem si na ty nekonečné noci, kdy jsem seděla u jeho postýlky a držela ho za ruku, když měl horečku. Na to, jak jsem po rozvodu s jeho otcem Petrem zůstala sama v malém bytě na Žižkově a počítala každou korunu. Na to, jak jsem odmítla nabídku na lepší práci v Brně jen proto, abych nemusela Tomáše vytrhnout ze školy a od kamarádů. Všechno jsem dělala pro něj. A teď? Teď přede mnou utíká jako před někým, koho se musí stydět.

„Barboro, nech to být,“ říkala mi často máma. „Děti jsou dneska jiné. Musíš ho nechat žít.“ Ale jak mám nechat žít někoho, kdo byl celý můj život? Když jsme byli sami dva proti světu? Když jsem si nemohla dovolit ani nové boty, protože Tomáš potřeboval učebnice? Když jsem mu lhala o tom, že nemám hlad, jen abych měla na jeho obědy ve škole?

Vzpomínám si na jeho první den na gymnáziu. Jak byl nervózní a já mu ráno připravila jeho oblíbenou snídani – rohlík s máslem a medem. „Mami, budeš na mě pyšná?“ zeptal se tehdy. „Vždycky budu,“ odpověděla jsem a myslela to vážně. Jenže dnes už nevím, jestli je on pyšný na mě.

Naposledy jsme spolu mluvili před dvěma měsíci. Volala jsem mu, protože jsem měla narozeniny. Čekala jsem aspoň krátkou návštěvu nebo telefonát. Místo toho mi poslal SMS: „Promiň mami, mám moc práce.“ Práce! Vždyť je mu teprve dvacet tři! Pracuje v nějaké reklamní agentuře na Smíchově a pořád je v jednom kole. Prý nemá čas ani na sebe. Ale na kamarády si čas najde vždycky – vidím to na Instagramu.

Doma mám pořád jeho dětské kresby. Jedna je zvlášť oblíbená – nakreslil nás dva, jak sedíme na lavičce v parku a držíme se za ruce. Pod tím je nápis: „Mám tě rád, mami.“ Kdy se to změnilo? Kdy se z toho malého kluka stal muž, který se za svou matku stydí?

Minulý týden mě navštívila sousedka paní Novotná. „Baruško, slyšela jsem, že Tomáš teď chodí s nějakou slečnou z bohaté rodiny,“ špitla mi do ucha. „Možná se bojí, že bys jim kazila image.“ Zasmála se tomu jako vtipu, ale mě to bodlo přímo do srdce. Je možné, že se za mě opravdu stydí? Za to, že nemám peníze? Že bydlím pořád v tom starém bytě? Že nemám titul ani prestižní práci?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala mu znovu. Telefon zvonil dlouho a už jsem chtěla položit, když to konečně zvedl. „Co je?“ ozvalo se otráveně.

„Tomáši… já jen… chtěla jsem tě vidět,“ zašeptala jsem.

„Mami, mám fakt moc práce. Zavolám ti později.“

„Ale já…“ nestačila jsem doříct větu a už bylo ticho.

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem příliš ochranářská? Nedala mu dost volnosti? Nebo je to prostě dnešní doba – každý myslí jen na sebe?

Dnes v parku jsem si uvědomila jednu věc: možná už nejsem součástí jeho života. Možná už mě nepotřebuje. Ale proč to tak bolí? Proč mám pocit, že bez něj nejsem nic?

Když jsem šla domů kolem Vltavy, potkala jsem starého pána s vnučkou. Smáli se spolu a házeli kamínky do vody. Zastavila jsem se a dívala se na ně tak dlouho, až mi začaly téct slzy po tvářích.

Doma jsem si sedla k oknu a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi pořád zněla jediná otázka: Je mateřská láska opravdu dost silná, aby udržela rodinu pohromadě? Nebo je to jen iluze, kterou si vytváříme, abychom přežili samotu?

Možná bych měla Tomáše pustit ze svého života úplně. Možná bych měla začít žít pro sebe. Ale jak to udělat po tolika letech obětí? Jak přestat milovat vlastní dítě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné bojovat za vztah za každou cenu – nebo je lepší nechat jít?