Chceš dítě? Tak se odstěhuj od mé mámy! Jak tchyně málem zničila naše manželství

„Jiří, už zase jsi zapomněl koupit mléko? Jak mám vařit krupicovou kaši pro děti, když tu nic není?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který dokázal rozvibrovat i skleničky na poličce. Stál jsem v předsíni, v ruce tašku s nákupem, a v hlavě mi hučelo. Mléko! Zase jsem na něj zapomněl. Ale copak to jde všechno zvládnout, když vám život převrátí naruby?

Moje žena, Markéta, byla vždycky ta rozumná. Všechno měla pod kontrolou, děti, domácnost, práci. Já byl spíš ten, co se snaží neztratit v chaosu. Jenže pak jednoho dne přišla domů a oznámila mi, že odjíždí do Prahy za prací. Prý potřebuje změnu. Prý už to tady nevydrží. Nechala mě tu s dětmi a s její matkou, paní Věrou.

Paní Věra byla žena z jiného světa. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se skládají ručníky, až po to, kdy se večeří. Děti ji měly rády, ale já jsem měl pocit, že žiju v cizím bytě. Každý den jsem se vracel z práce s pocitem viny, že nejsem dost dobrý otec ani dost dobrý zeť.

Jednou večer jsem seděl u stolu a díval se na Věru, jak skládá ponožky do komínků. „Jiří, měl bys být vděčný, že tu jsem. Kdo by ti jinak pomáhal s dětmi?“ řekla a ani se na mě nepodívala. „Já vím,“ odpověděl jsem tiše a cítil, jak se mi svírá hrdlo.

Tak to šlo několik let. Markéta posílala pohledy z Prahy, občas přijela na víkend, ale nikdy už nezůstala déle než den. Děti rostly a já jsem se snažil být jim oporou. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl pocit, že selhávám.

A pak přišla Lucie. Potkali jsme se na školním plese dětí. Byla rozvedená, měla jednoho syna a smála se tak upřímně, až mi bylo trapně, že jsem zapomněl, jaké to je cítit radost. Začali jsme si psát, pak chodit na procházky a nakonec jsme spolu strávili noc. Poprvé po letech jsem měl pocit, že žiju.

Jenže Lucie měla jednu podmínku: „Jiří, jestli to myslíš vážně, musíš se odstěhovat od Věry. Já nechci žít ve stínu tvé tchyně.“

Seděli jsme spolu v kavárně na Andělu a já cítil, jak mi buší srdce. „Ale co děti? Co když je Věra bude chtít?“ ptal jsem se zoufale.

„Děti potřebují hlavně tebe,“ odpověděla Lucie pevně. „A já chci začít nový život – s tebou. Ale nebudu bojovat o místo v tvém domě.“

Vrátil jsem se domů a našel Věru u televize. „Mami,“ začal jsem opatrně (už dávno mi říkala „mami“, protože Markéta byla pryč), „uvažuju o tom, že bychom se s dětmi přestěhovali.“

Zvedla oči od obrazovky a její pohled byl tvrdý jako sklo. „A kam jako půjdeš? Myslíš si, že tě někdo bude chtít s dvěma dětmi? A kdo mi bude pomáhat?“

„Mami, já už nemůžu…“ hlas se mi zlomil.

„Tak běž! Ale počítej s tím, že až ti to nevyjde, sem už se nevracej!“ vykřikla.

Druhý den ráno jsem seděl v autě před školou a díval se na děti v zrcátku. „Tati, proč je babička tak smutná?“ zeptala se malá Anička.

„Protože má strach,“ odpověděl jsem popravdě. „Ale někdy musíme udělat něco těžkého, abychom byli šťastní.“

Začal kolotoč hledání bytu. Peněz nebylo nazbyt a každý večer jsem přemýšlel, jestli dělám správně. Lucie mě podporovala: „Neboj se, zvládneme to.“ Ale já měl v hlavě pořád hlas Věry: „Až ti to nevyjde…“

Nakonec jsme našli malý byt na okraji města. Stěhování bylo peklo – Věra odmítla pomoci a Markéta mi napsala jen strohou SMS: „Dělej jak myslíš.“

První noc v novém bytě byla tichá. Děti spaly vedle v pokoji a já seděl s Lucií na gauči. „Jsi šťastný?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Mám strach.“

„Já taky,“ usmála se smutně Lucie a vzala mě za ruku.

Začali jsme nový život. Nebylo to snadné – děti plakaly po babičce i po starém domově. Lucie si zvykala na roli nevlastní matky a já bojoval s pocitem viny. Věra nám nevolala a když jsme ji potkali ve městě, jen nás chladně pozdravila.

Jednoho dne Lucie přišla domů s testem v ruce: „Jiří… čekáme miminko.“

Byl to šok i radost zároveň. Ale místo euforie přišla další vlna nejistoty: „Zvládnu to? Nejsem moc starý? Co když selžu i tentokrát?“

Lucie mě objala: „Teď už jsme rodina my.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsme odešli od Věry. Doma je veselo – děti si zvykly na nový režim a malý Matyášek nám dává zabrat. Občas si vzpomenu na starý byt a na Věřin hlas v kuchyni…

Ale pořád si kladu otázku: Udělal jsem správně? Může člověk být šťastný i tehdy, když musí někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?