Když se rodina vrací domů: Syn, který nám převrací život naruby

„Mami, my už to v tom bytě prostě nevydržíme. Děti nemají kde běhat, sousedi si pořád stěžují a my už jsme z toho na dně. Prosím tě, aspoň na pár měsíců, než najdeme něco vlastního.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr, můj jediný syn, stál ve dveřích s očima plnýma únavy a zoufalství. Za ním jeho žena Jana, která se snažila tvářit statečně, ale bylo vidět, že je na pokraji sil. A za nimi dvě malé děti – Anička a Matýsek – které se držely máminy sukně a rozhlížely se po našem domě, jako by už patřil jim.

„Petře, víš, že máme jen dva pokoje. A táta… no, víš, jak je na tom s nervama. Potřebuje klid.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas mi přeskakoval.

Petr si povzdechl. „Mami, vždyť ten dům je stejně napůl můj. Jednou ho zdědím. Nechceme ti nic brát, jen potřebujeme pomoc.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem věděla, že dům jednou připadne Petrovi, ale nikdy mě nenapadlo, že by to použil jako argument proti mně. Podívala jsem se na manžela Karla. Seděl u stolu, ruce složené v klíně a díval se do prázdna. Věděla jsem, že je to pro něj těžké – vždycky si cenil svého soukromí a teď měl přijít o poslední zbytky klidu.

„Aleno,“ ozval se tiše Karel, „možná bychom jim měli pomoct. Vždyť jsou to naše vnoučata.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře. Ale jen na pár měsíců. Musíte hledat něco vlastního.“

Petr mě objal a já cítila jeho úlevu i tíhu celé situace.

První dny byly zvláštní. Dům byl najednou plný smíchu i křiku, hračky byly všude a kuchyň nikdy nebyla prázdná. Jana se snažila pomáhat, ale bylo vidět, že je nervózní z toho, že není ve svém. Petr byl pořád v práci nebo na telefonu a děti… ty byly všude.

Jednoho večera jsem zaslechla Karla, jak si v ložnici tiše povzdechl: „Tohle už není náš domov.“

Zamrazilo mě. Bylo to přesně to, čeho jsem se bála.

Začaly hádky o maličkosti – kdo bude vařit, kdo uklidí koupelnu, kdo koupí mléko. Jana mi jednou vyčetla, že Anička nemá dost prostoru na hraní: „V paneláku jsme měli aspoň balkon! Tady je všechno tak malé.“

Chtěla jsem jí říct, že dům jsme stavěli s Karlem sami před čtyřiceti lety z toho mála, co jsme měli. Že jsme tu vychovali Petra a nikdy jsme si nestěžovali na nedostatek místa. Ale místo toho jsem jen mlčky umyla nádobí a šla spát.

Jednoho dne přišel Petr domů rozčilený: „Mami, proč jsi vyhodila moje staré časopisy ze sklepa? To byly sběratelské kousky!“

„Petře,“ řekla jsem unaveně, „ve sklepě už nebylo místo ani na brambory. Musela jsem něco vyklidit.“

„Tohle je pořád tvůj dům? Nebo už můžeme něco rozhodnout i my?“ vyštěkl.

Zůstala jsem stát jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem paní svého domu.

Začala jsem se vyhýbat kuchyni i obýváku. Trávila jsem čas na zahradě nebo u sousedky paní Novotné. Jednou mi řekla: „Aleno, musíš si dupnout! Tohle není normální.“

Ale jak? Jak mám říct vlastnímu synovi a jeho dětem, že tu nejsou vítaní? Jak mám říct Karlovi, že už nemám sílu bojovat?

Jednoho večera jsme seděli s Karlem u stolu a mlčky pili čaj. Najednou řekl: „Víš, Aleno… já už to asi dlouho nevydržím. Možná bych měl jít na chalupu do Jizerských hor. Aspoň na čas.“

Zůstala jsem sama v kuchyni a slzy mi tekly po tváři.

Další den jsem si sedla s Petrem a Janou ke stolu.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše. „Takhle to dál nejde. My s tátou potřebujeme klid. Vy potřebujete vlastní prostor. Prosím vás… zkuste si najít něco vlastního co nejdřív.“

Petr se zamračil: „Ale mami… vždyť jsme rodina! A co když nic nenajdeme?“

„Petře,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív, „rodina znamená i respektovat potřeby druhých.“

Nastalo ticho.

Od té doby bylo doma dusno. Petr s Janou začali hledat podnájem a za měsíc se odstěhovali do malého bytu na okraji města.

Dům byl zase tichý. Ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Někdy přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být trpělivější? Nebo je někdy v pořádku říct vlastní rodině ne?

Co byste udělali vy na mém místě?