Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu. Až pak jsem pochopila, jak dlouho jsem žila v pocitu viny

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ Pavlův hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem uprostřed obýváku, ruce sevřené v pěst, a cítila, jak se mi srdce tříští na tisíc kousků. Lenka stála za ním, oči zarudlé od pláče, ale v koutcích úst jí cukal ten její známý pohrdavý úsměšek. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu couvnout.

Nikdy jsem nebyla matkou, která by všechno zvládala s úsměvem. Po smrti manžela jsem zůstala na Pavla sama a snažila se mu dát všechno – čas, energii, lásku. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že selhávám. Když Pavel přivedl Lenku, byla jsem šťastná. Doufala jsem, že najde v životě oporu, kterou já už mu dát neumím. Jenže Lenka byla jiná – chladná, kritická, vždy připravená mi připomenout, co dělám špatně.

Začalo to nenápadně. Pavel přišel o práci a s Lenkou se rozhodli „na chvíli“ nastěhovat ke mně do bytu na Jižním Městě. Prý jen na pár týdnů, než si najdou něco vlastního. „Mami, neboj se, nebudeš o nás ani vědět,“ sliboval Pavel. Ale už po prvním týdnu bylo jasné, že to nebude tak jednoduché.

Lenka měla ke všemu připomínky – proč kupuju levné máslo z Lidlu, proč mám starý koberec v obýváku, proč pořád volám Pavlovi, když přijde pozdě domů. Pavel byl čím dál uzavřenější, často seděl u počítače a hledal práci, ale večery trávil s Lenkou v ložnici a já slyšela jejich tlumené hádky skrz dveře.

Jednou večer jsem přišla domů z práce dřív a našla Lenku v kuchyni, jak vyhazuje moje staré hrnce do pytle na odpadky. „Tohle už je fakt ostuda, Eva,“ řekla mi bez obalu. „Chceš, aby se u tebe někdo cítil jako doma? Tak si pořiď aspoň normální nádobí.“

Cítila jsem se ponížená a zároveň provinilá – vždyť má pravdu, měla bych být lepší hostitelka. Ale kde je hranice mezi pohostinností a tím, že si nechám šlapat po hlavě?

Dny plynuly a napětí rostlo. Pavel práci nenašel a Lenka začala pracovat z domova – což znamenalo, že já musela být potichu i ve vlastní kuchyni. Jednou jsem si dovolila pustit rádio při vaření a Lenka vyběhla z pokoje: „Můžeš to laskavě ztlumit? Mám poradu!“

Začala jsem se bát chodit domů. Seděla jsem v práci přesčas jen proto, abych nemusela čelit té dusné atmosféře. Když jsem jednou přišla domů a našla Pavla s Lenkou sedět u stolu s mými účty v ruce, došlo mi, že už je to moc.

„Mami, víš vůbec, kolik utrácíš za elektřinu? Měla bys začít šetřit,“ řekl mi Pavel s tím svým unaveným pohledem.

„A možná bys mohla přepsat byt na nás,“ dodala Lenka ledově klidně. „Stejně už jsi stará a my bychom ti pomohli s nájmem.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechny ty roky pocitu viny – že nejsem dost dobrá matka, že jsem Pavlovi nedala víc peněz na studia, že jsem ho někdy nechala samotného doma – se najednou proměnily v hněv.

„Dost!“ vykřikla jsem tak nahlas, až se oba lekli. „Tohle je můj byt! Moje pravidla! A jestli vám to nevyhovuje, můžete jít!“

Nastalo ticho. Pavel se na mě díval jako na cizího člověka. Lenka vstala a beze slova odešla do pokoje balit věci.

Ten večer odešli. Slyšela jsem klapnutí dveří a pak už jen ticho. Seděla jsem v kuchyni a brečela – ne proto, že bych je vyhodila, ale proto, že jsem to měla udělat už dávno.

První týdny byly těžké. Pavel mi nevolal. Lenka mi poslala jen strohou SMS: „Děkujeme za všechno.“ Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale pak přišel zvláštní klid. Začala jsem chodit na procházky do Hostivařského lesoparku, koupila si nové hrnce a poprvé po letech pozvala kamarádku na kávu.

Jednou večer mi Pavel zavolal. „Mami… promiň,“ řekl tiše. „Byli jsme nespravedliví.“

Nevím, jestli nám to někdy odpustím úplně – sobě ani jemu. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj život podle sebe.

Kolik let jsme ochotni obětovat kvůli pocitu viny? A kdy přijde čas říct dost – i když to znamená ztratit ty nejbližší?