Hanba, když mi je třicet a pořád bydlím u rodičů: Máma nechce, abych si vzala Karla
„Terezo! Zase jsi nechala špinavý hrnek v obýváku!“ ozvalo se z kuchyně. Máma stála u dřezu, ruce v bok, oči plné výčitek. Bylo mi třicet, ale v tu chvíli jsem se cítila jako malá holka, co dostala poznámku za špatně uklizený pokoj.
„Promiň, mami, zapomněla jsem,“ zamumlala jsem a rychle jsem hrnek odnesla. V hlavě mi ale vířily úplně jiné myšlenky. Dnes večer jsem měla Karla představit rodičům jako svého snoubence. Po dvou letech vztahu jsme se rozhodli, že je čas na společný život. Jenže já pořád bydlím doma. A máma to dává najevo při každé příležitosti.
Karel na mě čekal před domem v jeho staré felicii. „Tak co, jsi připravená?“ usmál se a pohladil mě po ruce. „Jasně,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla žaludek sevřený úzkostí.
Večeře začala v poklidu. Táta mlčel a soustředil se na guláš, máma kladla Karlovi zdvořilé otázky o práci v účtárně. Pak přišla ta chvíle.
„Chtěli bychom vám něco říct,“ začala jsem a podívala se na Karla. „Chceme se vzít.“
Ticho. Táta zvedl obočí, máma položila vidličku.
„A kde budete bydlet?“ zeptala se ostře máma.
„No… zatím bychom mohli být u nás, než najdeme něco vlastního,“ navrhl Karel opatrně.
Máma se rozesmála. „Terezo, ty jsi dospělá ženská! Kdy už se konečně postavíš na vlastní nohy? Nemyslíš, že je trochu trapné ve třiceti bydlet s rodiči?“
Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. „Mami, víš přece, jak je to dneska s byty. Hypotéku nám nedají, nájmy jsou šílené…“
„To jsou jen výmluvy! Když jsme byli s tátou mladí, taky jsme neměli nic a zvládli jsme to!“
Karel se snažil situaci uklidnit: „Paní Novotná, opravdu hledáme něco vlastního. Ale je to těžké…“
Máma ho přerušila: „A co tvoje máma? Ta tě doma nechce?“
Karel sklopil oči. „Máma bydlí s přítelem v garsonce…“
Táta si odkašlal: „No jo, dneska je jiná doba. Ale Terezo, máma má pravdu. Musíte se postavit na vlastní nohy.“
Cítila jsem slzy v očích. „Já vím… Ale proč mi to musíte pořád připomínat? Snažím se!“
Večer skončil hádkou. Karel odešel dřív a já zůstala sama v pokoji, kde jsem vyrůstala. Na poličce plyšák z dětství, na stole hromada účtenek a složenek. V hlavě mi zněla maminčina slova: „Je to trapné.“
Druhý den v práci jsem byla jako tělo bez duše. Karel mi napsal: „Jsi v pořádku?“ Odpověděla jsem jen: „Nevím.“
Po práci jsem šla domů pěšky přes park. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala mladý pár s kočárkem. Vypadali šťastně – možná taky bydlí u rodičů, napadlo mě ironicky.
Doma mě čekala další hádka. Máma stála ve dveřích mého pokoje: „Terezo, já ti nechci bránit ve štěstí. Ale musíš pochopit, že takhle to dál nejde. Nemůžeš si vzít chlapa a čekat, že ti všechno spadne do klína.“
„Ale mami, já nechci nic zadarmo! Jen potřebuju trochu času…“
„Času? Už jsi tady třicet let! Já už chci mít taky svůj klid!“
„Tak mě vyhoď!“ vyjela jsem zoufale.
Máma se zarazila a odešla beze slova.
Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, jak jsme se sem dostali – proč je dneska tak těžké osamostatnit se? Proč mám pocit viny za něco, co není jen moje chyba?
Další den jsem si sbalila pár věcí a šla ke Karlovi do podnájmu – malý pokojík v paneláku na Jižním Městě, kde sdílel byt s dalším párem. Nebylo to ideální, ale bylo to naše rozhodnutí.
Máma mi nevolala celý týden. Táta mi napsal SMS: „Máš klíče od domu kdykoliv.“
S Karlem jsme večer seděli na rozvrzané posteli a plánovali budoucnost.
„Terezo, zvládneme to spolu?“ zeptal se tiše.
Pevně jsem ho objala: „Musíme.“
Po měsíci jsem pozvala rodiče na návštěvu do našeho nového domova. Máma přišla s koláčem a rozhlížela se po malém pokoji.
„Není to luxus,“ řekla jsem omluvně.
Máma mě objala: „Ale je to tvoje.“
A já poprvé po dlouhé době cítila hrdost místo studu.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro nás tak těžké odejít z domova? Je to opravdu jen o penězích – nebo o strachu udělat první krok? Co si o tom myslíte vy?