Třicet let jsem byla manželkou a matkou. Teď musím najít samu sebe.

„Tak už je to všechno?“ zeptal se Petr, když držel poslední karton s jeho starými knihami. Stála jsem v chodbě, ruce zkřížené na hrudi, a dívala se na něj. V jeho očích nebyl smutek, spíš únava. „Ano, to je všechno,“ odpověděla jsem tiše. Dveře se za ním zavřely a já slyšela, jak jeho auto mizí v dálce. V tu chvíli jsem čekala, že se rozpláču, že mě přemůže panika nebo vztek. Ale místo toho jsem cítila jen prázdnotu. Jako by někdo konečně zavřel dveře, kterých jsem se bála celých třicet let.

Jmenuji se Jana Novotná. Je mi osmapadesát let a posledních třicet let jsem byla „manželkou Petra“ a „mámou Kláry a Tomáše“. Můj život byl naplněný starostí o druhé: vaření, praní, řešení domácích krizí, nekonečné schůzky ve škole, rodinné oslavy, hádky o peníze i smíření u večerního čaje. Nikdy jsem neměla čas přemýšlet o tom, co vlastně chci já sama.

Když děti odešly na vysokou a začaly žít své životy, zůstali jsme s Petrem sami. Najednou jsme si neměli co říct. Večer jsme seděli u televize, každý ponořený do svého mobilu. Když přišel s tím, že se chce rozvést, nebyla jsem překvapená. Spíš mě překvapilo, jak málo mě to bolelo.

První týdny po jeho odchodu byly zvláštní. Ráno jsem vstávala v šest, jako vždycky, ale nebylo pro koho vařit snídani. Chodila jsem po domě a hledala smysl v každodenních činnostech. Volala jsem Kláře i Tomášovi častěji než dřív, ale oba měli své starosti. „Mami, musíš si najít nějaký koníček,“ řekla mi Klára jednou do telefonu. „Nebo si pořiď psa.“

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na staré fotografie. Na jedné z nich jsme byli s Petrem na Karlově mostě, smáli jsme se a drželi se za ruce. Přemýšlela jsem, kdy jsme se přestali smát. Kdy jsme se stali jen spolubydlícími.

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky. Pozorovala jsem lidi – mladé páry s dětmi, seniory na lavičkách, běžce s hudbou v uších. Připadala jsem si neviditelná. Jednou mě oslovila paní v mém věku: „Chodíte sem často? Já tu venčím psa každý den.“ Jmenovala se Alena a pozvala mě na kávu do nedaleké kavárny.

S Alenou jsme si rychle padly do oka. Vyprávěla mi o svém rozvodu – její muž odešel za mladší kolegyní z práce. „Nejdřív jsem myslela, že to nepřežiju,“ řekla mi jednou upřímně. „Ale pak jsem zjistila, že poprvé v životě můžu dělat to, co chci já.“

Začala mě brát na výlety – do divadla, na výstavy i na víkendové pobyty do lázní. Poprvé po letech jsem si koupila nové šaty jen pro sebe. Když jsem se podívala do zrcadla, skoro jsem samu sebe nepoznávala.

Jednoho dne mi zavolal Tomáš: „Mami, slyšel jsem od táty, že jsi začala chodit ven s nějakou paní…“ V jeho hlase byla výčitka i obava. „Neboj se o mě,“ odpověděla jsem mu klidně. „Jsem v pořádku.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Večer mě přepadaly úzkosti – co když už nikdy nenajdu smysl života? Co když budu do smrti sama? Někdy jsem si připadala jako herečka ve špatném filmu – všichni odešli a já zůstala stát na prázdném jevišti.

Jednou večer mi Klára napsala zprávu: „Mami, mám tě ráda.“ Rozplakala jsem se. Uvědomila jsem si, že i když už nejsem manželka ani matka v tom starém smyslu slova, pořád mám hodnotu sama o sobě.

Začala jsem psát deník – zapisovala jsem si své pocity, sny i malé radosti všedního dne. Objevila jsem radost z ticha a samoty. Naučila jsem se vařit jen pro sebe a nebát se jíst sama v restauraci.

Jednoho dne mi Alena navrhla: „Pojďme na kurz keramiky.“ Smála jsem se: „Já a keramika? To bude katastrofa!“ Ale šla jsem. A zjistila jsem, že mě to baví.

Když přišel podzim a listí začalo padat ze stromů, cítila jsem zvláštní klid. Už nejsem jen něčí žena nebo matka – poprvé v životě jsem jen Jana.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že máme právo být šťastné i samy za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?