Můj syn a jeho žena: Když rodinné štěstí bolí

„Davide, proč zase věšíš prádlo? Vždyť jsi byl celý den v práci!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do bytu mého syna. On se na mě jen unaveně usmál a pokrčil rameny. „Lucka je unavená, mami. Dneska měla těžký den.“

Zůstala jsem stát mezi dveřmi obýváku a sledovala, jak můj jediný syn skládá ručníky do komínků a mezitím se snaží uklidnit plačícího malého Filípka. Lucka seděla na gauči s mobilem v ruce, nohy natažené na konferenční stolek, a ani se neobtěžovala zvednout oči. „Mami, můžeš mi podat vodu?“ houkla na mě místo pozdravu.

V tu chvíli jsem měla chuť něco říct. Něco ostrého, co by ji probralo. Ale místo toho jsem jen mlčky přešla ke kuchyňské lince a nalila jí sklenici vody. V hlavě mi vířily myšlenky: Kde se stala chyba? Kde jsem Davida vychovala tak, že si nechá všechno líbit?

Když byl malý, byl to veselý kluk. Pomáhal mi s vařením, smál se, když jsme spolu pekli bábovku. Po tátovi zdědil laskavost a ochotu pomáhat. Ale teď? Teď byl jen stínem toho kluka. Pracoval dvanáct hodin denně v kanceláři, domů chodil pozdě večer a místo odpočinku ho čekaly další povinnosti.

Jednou večer jsem ho zastihla na balkoně. Seděl tam sám, v ruce cigaretu – nikdy předtím nekouřil. „Davide, co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

Podíval se na mě s očima plnýma smutku. „Mami, já už nevím… Lucka je pořád nespokojená. Když něco neudělám přesně podle ní, je zle. A když si stěžuju, řekne mi, že jsem neschopný chlap.“

Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že všechno bude dobré. Ale věděla jsem, že to není pravda. Lucka byla vždycky dominantní typ – už na svatbě si prosadila všechno podle svého. Její rodina byla zvyklá na to, že ženy rozhodují o všem. Ale tohle? Tohle už bylo moc.

Začala jsem si všímat detailů. Když jsme byli u nich na návštěvě, Lucka nikdy nezvedla ani hrnek od kávy. David běhal kolem jako služka. Když přišla její maminka, Lucka jí podala polštář a David běžel pro zákusky. Všichni to brali jako samozřejmost.

Jednou jsem to nevydržela a řekla Lucce: „Nemyslíš, že by sis taky mohla občas uklidit sama?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „To je mezi mnou a Davidem. Vám do toho nic není.“

Od té doby mezi námi viselo napětí. David se mi začal vyhýbat. Volal méně často, návštěvy byly kratší. Cítila jsem, jak se mi syn vzdaluje.

Jednoho dne mi zavolal v noci. „Mami, můžu k tobě přijít?“ Jeho hlas byl zlomený. Přijel s taškou oblečení a Filípkem v náručí. Lucka prý dostala hysterický záchvat kvůli špatně pověšeným záclonám a vyhodila ho z bytu.

Seděli jsme spolu v kuchyni a já mu vařila čaj. „Nevím, co mám dělat,“ šeptal. „Miluju ji… ale už nemůžu.“

Bylo těžké radit mu. Věděla jsem, že rozvod by znamenal boj o Filípka a spoustu bolesti. Ale taky jsem viděla, jak ho to ničí.

Po pár dnech se Lucka ozvala. Přijela si pro Filípka a Davida nechala stát na chodbě jako cizince. „Jestli chceš být s námi, musíš se změnit,“ řekla mu do očí.

David se vrátil domů – k ní – protože nechtěl přijít o syna. Ale od té doby byl ještě tišší, uzavřenější.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne. Říkala mi: „Musíte nechat Davida rozhodnout samotného. Jinak vás bude vinit.“ Ale jak mám mlčet, když vidím své dítě trpět?

Jednou jsme seděli u nás na zahradě a David najednou řekl: „Mami… myslíš, že je chyba ve mně? Že nejsem dost dobrý manžel?“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu plakala před ním i já.

Dnes je to už rok od té noci, kdy u mě přespal s Filípkem. Nic se nezměnilo – nebo možná ano: já už nemám sílu bojovat za něj místo něj.

Někdy si říkám: Je lepší mlčet a dívat se, jak vaše dítě pomalu mizí před očima? Nebo riskovat rozpad rodiny tím, že zasáhnete? Co byste udělali vy na mém místě?