„Potřebuji pořádek a čistotu. Jestli to nezvládneš, sbal si věci,“ řekl mi manžel Pavel.

„Jano, už toho mám dost. Potřebuji pořádek a čistotu. Jestli to nezvládneš, sbal si věci.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdném kostele. Pavel už dávno odešel do práce, ale jeho hlas zůstal v bytě viset jako těžký závoj. Ležela jsem v posteli, přikrytá až po bradu, a snažila se přesvědčit samu sebe, že to byl jen zlý sen. Ale nebyl. Včera večer jsme se zase pohádali kvůli neuklizenému nádobí a prachu na poličkách. On křičel, já mlčela. Jako vždy.

S obrovským úsilím jsem se donutila vstát. Bosýma nohama jsem přešla přes studenou podlahu do kuchyně. Na stole zůstaly drobky od včerejší večeře, v dřezu dvě špinavé sklenice. Všechno mi připadalo jako důkaz mé neschopnosti. V hlavě mi běžely Pavlovy výčitky: „Proč to nemůžeš zvládnout jako moje máma? Ta měla vždycky všechno tip ťop.“

Vzpomněla jsem si na jeho matku, paní Věru. Když jsme k nim jezdili na nedělní obědy, všechno vonělo po čerstvě upečeném koláči a podlaha se leskla tak, že by se na ní dalo bruslit. Nikdy jsem jí nesahala ani po kotníky.

Z kuchyně jsem slyšela tiché šramocení. Otevřela jsem dveře do dětského pokoje. Naše dcera Anička si hrála s plyšovým medvědem.

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě.

Usmála jsem se na ni, i když mě to stálo veškerou sílu. „To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená.“

Ale nebyla to únava. Byla to beznaděj. Každý den jsem bojovala s úzkostí, která mi svírala hruď jako železný kruh. Každý den jsem si říkala, že dnes to zvládnu – dnes bude byt zářit čistotou a Pavel bude spokojený. Ale nikdy to nestačilo.

Zatímco Anička stavěla věž z kostek, já se pustila do úklidu. Utírala jsem prach, myla nádobí, vysávala koberec. Každý pohyb byl jako trest za moji nedokonalost. Přitom jsem věděla, že až Pavel přijde domů, najde něco dalšího, co není podle jeho představ.

Odpoledne zazvonil telefon. Volala máma.

„Janičko, jak se máš?“

„Dobře,“ zalhala jsem.

„Pavel říkal, že jste měli menší neshodu. Víš, on je jenom unavený z práce. Musíš mu to ulehčit.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Máma vždycky stála na Pavlově straně. „Já se snažím, mami.“

„Vím, že to není jednoduché,“ pokračovala máma, „ale ženská musí držet domácnost pohromadě. Jinak to nejde.“

Po hovoru jsem seděla na gauči a dívala se na ruce. Byly suché a popraskané od častého mytí nádobí a úklidu. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě.

Večer přišel Pavel domů. Prohlédl si byt a bez jediného slova šel do ložnice. Slyšela jsem ho mumlat: „Aspoň dneska je tu trochu pořádek.“

Sedla jsem si k němu na postel.

„Pavle, já už nemůžu,“ zašeptala jsem.

„Co nemůžeš?“ zvedl obočí.

„Snažím se každý den, ale mám pocit, že ti nikdy nebudu dost dobrá.“

Odfrkl si. „To je tvoje věc. Já potřebuju klidný domov.“

„A co já? Co když potřebuju pochopení?“

Podíval se na mě tvrdým pohledem. „Jestli ti tady není dobře, můžeš jít.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o nepořádek nebo špinavé nádobí. Jde o to, že mě v tomhle domě nikdo nechce takovou, jaká jsem.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo odejít – sbalit Aničku a pár věcí a začít znovu někde jinde. Ale kam bych šla? Máma by mě stejně poslala zpátky k Pavlovi.

Ráno jsem seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se na Aničku, jak si kreslí sluníčko.

„Mami, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se znovu.

Objala jsem ji a rozplakala se.

Možná je čas přestat se snažit být dokonalá pro ostatní a začít být aspoň trochu dobrá sama pro sebe.

Co myslíte vy? Má smysl bojovat za vztah, kde vás nikdo nepřijímá takové, jací jste? Nebo je lepší odejít a začít znovu?