Třicet let jsem byla manželkou a matkou. Teď se učím žít sama za sebe.

„Tak to je všechno?“ ozvalo se mi v hlavě, když Petr zavřel dveře od auta a naposledy se na mě podíval. V ruce držel poslední krabici – tu, kde měl staré fotky, pár knih a svůj oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší táta“. Stála jsem na prahu našeho domu v Říčanech, kde jsme spolu vychovali dvě děti, kde jsme se smáli, hádali, slavili Vánoce i přežívali tiché večery. A teď? Jen ticho. Jen já.

„Mami, jsi v pohodě?“ ozvala se za mnou dcera Tereza. Je jí třicet, má už vlastní byt na Žižkově, ale dnes přijela, protože věděla, že tenhle den bude těžký. „Jsem,“ zalhala jsem. „Jenom… je to zvláštní.“

Když Petr odjel, sedla jsem si do kuchyně a dívala se na stůl. Vždycky byl plný – snídaně, úkoly dětí, noviny, hrnky s kávou. Teď na něm ležela jen prázdná miska po včerejší polévce. Najednou jsem si uvědomila, že nevím, co mám dělat. Třicet let jsem byla „manželka Petra“, „maminka Terezky a Honzy“. Každý den měl svůj řád: práce v knihovně, nákupy, vaření, starosti o děti, o Petra. A teď? Kdo vlastně jsem?

Tereza mi položila ruku na rameno. „Mami, můžeš u mě přespat, jestli chceš.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne… chci být chvíli sama.“

Večer jsem otevřela láhev vína a pustila si rádio. Hráli Lucii – písničku, kterou jsme s Petrem poslouchali na svatbě. Najednou mi po tváři stekla slza. Ne proto, že bych ho nenáviděla nebo že bych litovala rozvodu. Spíš proto, že jsem měla pocit, že mi někdo vzal půlku života – a tu druhou půlku jsem nikdy nepoznala.

Druhý den ráno jsem šla do práce. Kolegové v knihovně nic nepoznali – usmívala jsem se, půjčovala knížky dětem i důchodcům, radila studentům s diplomkami. Ale uvnitř mě to bolelo. Když přišla paní Novotná pro detektivku a zeptala se: „Jak se máte, paní Jano?“, málem jsem se rozbrečela.

Doma mě čekalo ticho. Honza mi psal z Brna: „Mami, kdy přijedeš na návštěvu?“ Odpověděla jsem: „Brzy.“ Ale nevěděla jsem kdy. Neměla jsem sílu.

Začaly přicházet večery plné samoty. Seděla jsem u televize a přepínala kanály – Nova, ČT1, Prima… Všude samé rodinné seriály nebo reality show o vaření. Najednou mi došlo, že nevím, co mám ráda já sama. Co bych dělala, kdybych nemusela vařit pro rodinu? Jakou hudbu bych poslouchala? Kam bych jela na dovolenou?

Jednou večer mi zavolala kamarádka Alena: „Jano, pojď s námi do divadla! Hrají tam Cimrmany.“ Nechtělo se mi. Ale šla jsem. Smála jsem se poprvé po dlouhé době – ne proto, že bych musela být veselá kvůli dětem nebo Petrovi, ale protože mě to opravdu bavilo.

Začala jsem chodit na procházky do lesa za Říčany. Seděla jsem na pařezu a poslouchala ptáky. Přemýšlela jsem o tom, co bych chtěla dělat dál. Možná začít malovat? Nebo se přihlásit na kurz italštiny? Vždycky jsem chtěla jet do Toskánska…

Jednoho dne mi Tereza přinesla starý fotoalbum. Seděly jsme spolu v obýváku a prohlížely fotky: svatba v roce 1988 na radnici v Praze 4, první dovolená v Krkonoších, Honza s rozbitým kolenem na chalupě u babičky… Smály jsme se i plakaly.

„Mami,“ řekla Tereza tiše. „Já vím, že je to těžké. Ale třeba je to šance začít znovu.“

Přikývla jsem. Ale bála jsem se. Co když už je pozdě? Co když už neumím být sama sebou?

Jednou večer mi Petr napsal SMS: „Děkuju za všechno. Doufám, že budeš šťastná.“ Dlouho jsem koukala na displej telefonu. Pak jsem napsala: „I já tobě přeju štěstí.“

Začala jsem si psát deník. Každý den jednu větu o tom, co mě potěšilo: „Dneska svítilo slunce.“ „V práci mi někdo pochválil účes.“ „Upekla jsem si bábovku jen pro sebe.“

Pomalu jsem zjišťovala, že život může být jiný – ne horší nebo lepší než předtím, jen jiný. Že mám právo být smutná i veselá, jít do kina sama nebo s kamarádkami, koupit si květiny jen tak pro radost.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na hvězdy nad Říčany. Uvědomila jsem si: možná poprvé v životě nejsem jen něčí žena nebo matka. Jsem Jana.

A tak se ptám: Má člověk právo začít znovu i po padesátce? Nebo je už pozdě hledat vlastní štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?