Tchyně mi ničí život: Jsem pro ni jen služka, ne snacha

„To je neuvěřitelné, že jsi tu ještě nevyluxovala! Kdybych já měla takový dům, byla bych šťastná, že mám co uklízet,“ ozvala se z obýváku paní Jarmila, moje tchyně, sotva jsem položila nákup na kuchyňskou linku. V tu chvíli jsem měla chuť rozbrečet se nebo křičet. Ale místo toho jsem jen sevřela rty a začala vykládat rohlíky do chlebníku.

Můj manžel Petr seděl u stolu a četl noviny. Ani nezvedl oči. „Mami, nech toho,“ zamumlal sotva slyšitelně. Ale Jarmila pokračovala: „Já jen říkám, že by sis toho měla vážit! Já jsem musela celý život makat, a ty máš všechno na zlatém podnose.“

Je mi třiatřicet, mám dvě malé děti – Aničku a Tomáška – a třetí plánujeme. Petr je jedináček a jeho matka je na něj fixovaná víc, než je zdrávo. Když jsme se před pěti lety rozhodli koupit dům na okraji Plzně, byla jsem šťastná. Jenže Jarmila se k nám nastěhovala hned po smrti svého manžela a od té doby mám pocit, že žiju v cizím domě.

Každé ráno začíná stejně. Děti se hádají o poslední jogurt, Petr spěchá do práce a Jarmila mi už v pyžamu diktuje seznam úkolů: „Dneska bys mohla umýt okna, už jsou zase špinavá. A nezapomeň na záhonky, včera jsem viděla slimáka.“

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla jí: „Paní Jarmilo, já taky chodím do práce. Nemůžu všechno zvládnout sama.“

Podívala se na mě s úsměškem: „Ale vždyť máš přece home office! To je jako být doma na dovolené.“

Petr se nikdy nezastane mě naplno. Vždycky jen něco zamumlá nebo změní téma. Když jsem mu jednou večer řekla, že už to nezvládám, že potřebuju víc podpory, objal mě a slíbil, že si s mámou promluví. Druhý den ráno mi Jarmila s úsměvem podala seznam věcí k úklidu a dodala: „Petr říkal, že ti mám pomoct s organizací.“

Někdy mám pocit, že jsem pro ni jen služka. Když přijde její sestra Marie na návštěvu, chlubí se: „Naše snacha má všechno pod kontrolou! Uklízí, vaří, stará se o děti…“ Nikdy ale neřekne, že já sama už nemám sílu.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Jarmilou:

„Mami, musíš být na Janu hodnější. Je toho na ni moc.“

„Ale prosím tě! To za nás nebylo. Já bych byla ráda za takový život! Ty mladý dneska nic nevydrží.“

Petr mlčel. Já stála za dveřmi a slzy mi tekly po tváři.

Moje kamarádka Lenka mi radí: „Musíš si dupnout! Řekni jí to natvrdo.“ Jenže já mám strach. Co když Petr bude stát za mámou? Co když rozbiju rodinu?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Jarmila seděla u televize s nohama na stole a pila kávu z mého oblíbeného hrnku. Děti byly u sousedky. V kuchyni byl nepořádek.

„Jano, kde jsi byla? Dneska jsi měla vařit oběd!“ vyštěkla na mě.

„Byla jsem v práci,“ odpověděla jsem unaveně.

„No jo, práce… Ale doma to vypadá hrozně! Já už nemůžu dělat všechno sama!“

V tu chvíli mi praskly nervy: „Vy neděláte nic! Jen mě komandujete! Já už nemůžu!“

Jarmila se rozplakala: „Tak já vám tady překážím! Tak já půjdu!“

Petr přišel domů právě ve chvíli, kdy Jarmila balila tašku.

„Co se tady děje?“ ptal se zmateně.

„Tvoje žena mě vyhazuje!“ vzlykala Jarmila.

Petr se podíval na mě: „Jano… co jsi jí řekla?“

„Jen pravdu,“ odpověděla jsem tiše.

Následující dny byly plné napětí. Jarmila trucovala ve svém pokoji, Petr byl odtažitý a děti cítily napětí ve vzduchu.

Po týdnu přišla Jarmila za mnou do kuchyně:

„Jano… já vím, že to nemáš lehké. Ale já taky ne. Celý život jsem byla zvyklá starat se o všechno sama. Teď už to neumím jinak.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla v jejích očích smutek místo výsměchu.

„Já nechci rozbít rodinu,“ řekla jsem jí upřímně.

„Ani já ne,“ odpověděla tiše.

Od té doby je to lepší. Ne dokonalé – ale lepší. Občas si ještě rýpne, ale už vím, že to není nenávist. Spíš strach ze samoty.

Každý večer usínám s otázkou: Je možné najít rovnováhu mezi vlastním štěstím a klidem v rodině? Nebo musí člověk vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?