Celý život jsem si myslela, že selhávám jako matka: Pravda přišla až od mé dospělé dcery

„Zase jsi zapomněla na moje narozeniny, mami?“ ozvalo se z telefonu, když jsem v kuchyni nervózně míchala polévku. Hlas mojí dcery Kláry byl klidný, ale já v něm slyšela výčitku, která mě bodla přímo do srdce. Bylo jí už třicet, žila v Brně a já v našem starém bytě na Žižkově. Přestože jsme si volaly často, pokaždé jsem měla pocit, že něco kazím. „Promiň, Klárko, mám teď v práci hrozný frmol…“ začala jsem se omlouvat, ale ona mě přerušila: „To je v pohodě, mami. Jen jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Už tolikrát jsem si opakovala, že nejsem dobrá matka. Když byla Klára malá, byla jsem na všechno sama. Její otec, Petr, nás opustil, když jí byly čtyři roky. Prý na to neměl nervy. Zůstala jsem s ní v paneláku na sídlišti a snažila se zvládnout práci v knihovně, domácnost a dítě. Každý den jsem si vyčítala, že jí nemůžu dát to, co mají jiné děti – tátu, dovolenou u moře, nové boty bez díry na palci.

Pamatuju si jeden večer, kdy přišla domů uplakaná. Bylo jí osm a spolužáci se jí smáli, že má starou bundu. Sedla si ke mně na gauč a šeptla: „Mami, proč nemáme peníze jako ostatní?“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít celý svět. Místo toho jsem ji objala a slíbila jí, že jednou bude mít všechno, co si přeje. Ale v duchu jsem věděla, že lžu.

Roky plynuly a Klára rostla. Byla chytrá a samostatná – možná až moc. Ve čtrnácti mi oznámila, že chce jít na gympl do centra Prahy. Byla jsem pyšná, ale zároveň mě děsilo, jak rychle mi mizí z dohledu. Často jsme se hádaly kvůli maličkostem – neuklizenému pokoji, pozdním příchodům domů nebo jejím kamarádům z kapely. Jednou mi v hádce vykřikla: „Nikdy mě neposloucháš! Pořád jen pracuješ!“ Ten večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na její fotku z první třídy. Vypadala tam tak šťastně… Kde se to pokazilo?

Když Klára odešla na vysokou do Brna, náš vztah ochladl. Volala jen občas a domů jezdila málokdy. Každý její odjezd byl pro mě jako malá smrt. Vždycky jsem jí mávala z okna a pak dlouho seděla v jejím pokoji mezi plyšáky a plakáty kapel. Všude byl cítit její parfém a já měla pocit, že selhávám – jako matka i jako člověk.

Moje máma mi často říkala: „Děti ti nikdy neodpustí chyby.“ Já jsem jí nevěřila – až do chvíle, kdy mi Klára jednou v slzách řekla: „Mami, já už nevím, jestli tě vůbec znám.“ Ten večer jsem nespala. Přemítala jsem o všech svých rozhodnutích – proč jsem tolik pracovala? Proč jsem jí nedokázala být víc nablízku? Proč jsem nikdy neřekla nahlas, jak moc ji miluju?

Jednoho dne mi přišel dopis. Skutečný dopis – ne e-mail ani SMS. Poznala jsem její písmo hned na první pohled. Otevřela jsem ho rozechvělýma rukama:

„Mami,

vím, že jsme spolu poslední roky moc nemluvily o důležitých věcech. Chtěla bych ti říct něco důležitého: nikdy jsi nebyla špatná máma. Vždycky jsi pro mě byla vzorem síly a odvahy. Vím, že jsi to neměla lehké a často sis vyčítala věci, které jsi nemohla ovlivnit. Ale já tě obdivuju za to, jak jsi všechno zvládla sama. Díky tobě vím, že se nikdy nesmím vzdát.

Mám tě ráda.
Klára“

Seděla jsem u stolu a brečela jako malá holka. Všechny ty roky výčitek a bolesti najednou ztratily smysl. Zavolala jsem jí hned ten večer.

„Klárko… děkuju ti za ten dopis.“
„Mami… já tě mám fakt ráda.“
„Já tebe taky… promiň mi všechny ty hádky.“
„To nic… já už dávno odpustila.“

Od té doby jsme si začaly volat častěji – ne jen o počasí nebo práci, ale i o pocitech a vzpomínkách. Když přijela domů na Vánoce, poprvé po letech jsme spolu pekly cukroví a smály se jako dvě kamarádky.

Dnes už vím, že mateřství není o dokonalosti ani o tom dát dítěti všechno materiální. Je to o lásce – i když někdy bolí nebo je neviditelná.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije s pocitem viny za věci, které jsme nemohli ovlivnit? A kolik z nás čeká na odpuštění od těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě?