Dědictví, které bolí: Jak jsem se stal opatrovníkem vlastní babičky

„Kdo jsi?“ zeptala se mě babička, když jsem jí podával hrnek s čajem. Její pohled byl prázdný, jako by se dívala skrz mě. V tu chvíli jsem pochopil, že všechno je jinak. Ještě před měsícem jsme spolu seděli na balkoně jejího bytu na Žižkově a smáli se starým historkám o dědovi, který prý kdysi vyhrál v tombole živého kohouta. Teď jsem tu stál já, vnuk, který měl být jen na návštěvě, a místo toho jsem se stal jejím opatrovníkem.

Byt byl plný vzpomínek – staré fotografie v rámečcích, porcelánová soška psa, kterou mi kdysi zakázala brát do ruky, protože byla „po babičce z Plzně“. Všechno to najednou působilo cize, jako by to patřilo někomu jinému. Babička seděla v křesle a hladila si kolena. „Kde je František?“ ptala se znovu a znovu. František byl můj děda, už deset let mrtvý.

Telefon mi zvonil každou chvíli. Máma: „Honzo, nemůžeš tam být pořád. Máš přece práci.“ Teta Alena: „Já bych si ji vzala k sobě, ale víš, jak to mám s tím kloubem.“ Každý měl svůj názor, ale nikdo nechtěl převzít odpovědnost. Já jsem byl ten nejmladší, svobodný, bezdětný – ideální kandidát na obětního beránka.

Jednou večer jsem seděl v kuchyni a snažil se najít na internetu informace o Alzheimerově chorobě. Četl jsem příběhy lidí, kteří psali o tom, jak jejich blízcí zapomněli vlastní jména, jak utíkali z domu v pyžamu nebo schovávali peníze do květináčů. Srdce mi bušilo až v krku. Co když tohle čeká i nás?

Babička začala být neklidná. V noci bloudila po bytě a hledala klíče. Jednou mě vzbudila ve tři ráno: „Musím do práce! Přijdu pozdě do kanceláře.“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že už dávno nepracuje, ale ona mi nevěřila. „Ty nejsi můj syn! Ty jsi cizí člověk!“ křičela a já měl chuť utéct.

Rodina se začala hádat. Máma chtěla babičku dát do domova důchodců. Teta Alena tvrdila, že by to byla ostuda pro celou rodinu. Strýc Petr mlčel a posílal peníze na účet – to bylo jeho řešení. Já jsem byl mezi mlýnskými kameny. Každý den jsem chodil do práce unavenější a doma mě čekalo další kolo vysvětlování a uklidňování.

Jednou přišla sociální pracovnice paní Novotná. Prohlédla si byt a řekla: „Pane Nováku, musíte si uvědomit, že péče o člověka s demencí je běh na dlouhou trať.“ Chtěl jsem jí říct, že to vím, ale místo toho jsem jen přikývl. V duchu jsem si představoval svůj život před tímhle vším – večery s kamarády v hospodě U Vystřelenýho oka, víkendy na kole v Českém ráji. Teď jsem měl pocit, že žiju život někoho jiného.

Jednoho dne babička zmizela. Otevřel jsem dveře do jejího pokoje a postel byla prázdná. Srdce mi vynechalo několik úderů. Běhal jsem po bytě, volal její jméno z okna do dvora. Nakonec ji našla sousedka paní Hrdličková na schodech – seděla tam v noční košili a čekala na Františka. Když jsem ji objal, rozplakala se: „Já už nevím, kde jsem.“

Začal jsem uvažovat o domově pro seniory. Máma mi vyčetla: „To bys jí udělal? Po všem, co pro tebe udělala?“ Ale já už nemohl dál. Každý den byl boj – s její nemocí, s rodinou i se sebou samým. Přesto mě něco drželo zpátky – možná pocit viny, možná vzpomínky na dětství, kdy mě babička vodila do Stromovky krmit labutě.

Jednou večer jsme seděli u stolu a babička mě najednou pohladila po ruce: „Honzo, ty jsi hodný kluk.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co si vzpomněla na moje jméno. Rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Nakonec jsme našli kompromis – pečovatelka na pár hodin denně a já zbytek času. Bylo to těžké rozhodnutí, ale aspoň jsem mohl zase trochu žít svůj život. Babička měla chvíle lepší i horší. Někdy mě poznala, jindy ne. Ale naučil jsem se přijímat ty malé záblesky radosti a smířit se s tím, že minulost už nikdy nebude stejná.

Každý večer si kladu otázku: Udělal jsem pro ni dost? Nebo bych měl ještě víc bojovat? Co byste dělali vy na mém místě?