Dala jsem synovi rodinný dům. Teď se ptám sama sebe: Udělala jsem dobře?

„Mami, už je čas. Potřebuju vlastní prostor. Chci začít žít po svém.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála u okna a dívala se na starou jabloň na zahradě. Bylo září, listí začínalo žloutnout a já cítila, jak se mi pod nohama rozpadá půda jistoty. Petr, můj jediný syn, stál ve dveřích kuchyně a jeho hlas byl pevný, možná až příliš dospělý na to, jak ho mám v paměti – malého kluka s rozbitým kolenem a očima plnýma otázek.

„A co když to nezvládneš?“ vyklouzlo mi. Věděla jsem, že bych měla být silná, podpořit ho, ale v tu chvíli jsem byla jen matka, která má strach pustit dítě z hnízda.

Petr se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který zdědil po otci. „Mami, vždyť jsi mě to učila celý život. Že člověk musí zkusit stát na vlastních nohách.“

Ten dům byl všechno. Postavili jsme ho s Karlem před třiceti lety. Každý kout měl svůj příběh: v obýváku jsme slavili Vánoce, v kuchyni jsme se hádali i smáli, na půdě Petr našel staré fotky prarodičů. Když Karel před pěti lety zemřel, zůstala jsem tu sama. Dům byl najednou příliš velký a tichý.

Ale představa, že bych ho měla opustit… nebo ještě hůř – že bych ho měla dát pryč – mě děsila. Přesto jsem věděla, že Petr má pravdu. Je mu třicet dva, má práci v Brně, přítelkyni Janu a sny o rodině. Panelákový byt mu byl malý. A tak jsme začali mluvit o tom, že mu dům přepíšu.

„Mami, vždycky tu pro tebe bude místo,“ sliboval mi Petr při podpisu smlouvy u notáře. „Nikdy bych tě nenechal na holičkách.“

První týdny po stěhování byly zvláštní. Přestěhovala jsem se do menšího bytu na sídlišti v Králově Poli. Všude kolem ruch, cizí lidé, žádná zahrada. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že něco chybí. Chodila jsem do práce do knihovny a snažila se zabavit – četla jsem knihy, pletla svetry pro vnoučata, která možná jednou přijdou.

Jenže Petr se ozýval čím dál míň. Nejprve volal každý týden – „Mami, jak se máš? Přijeď na kafe.“ Pak už jen jednou za měsíc. „Promiň, máme s Janou moc práce.“

Jednou jsem sebrala odvahu a šla kolem našeho starého domu. Zahrada byla zarostlá plevelem, jabloň nikdo neořezal. Večer svítilo jen jedno okno. Zastavila jsem se u branky a chvíli váhala. Nakonec jsem zazvonila.

Otevřela mi Jana s unaveným výrazem ve tváři. „Dobrý den… ehm… paní Novotná.“ Už mi neřekla mami.

„Chtěla jsem se jen podívat… jestli něco nepotřebujete,“ zamumlala jsem.

Jana pokrčila rameny: „Petr je v práci. Má toho teď hodně.“

Stála jsem tam jako cizinec před vlastním domem a cítila, jak mi slzy stékají po tváři.

Když jsem to večer vyprávěla své sestře Aleně po telefonu, snažila se mě utěšit: „Neboj se, on si vzpomene. Vždyť jsi pro něj udělala první poslední.“

Ale já si nebyla jistá. Začala jsem pochybovat o všem – o tom, jestli jsem byla dobrá matka, jestli jsem neměla být tvrdší a dům si nechat. Vždyť kolik lidí kolem mě si nechává domy až do smrti? Proč já musím být ta obětavá?

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, potřebuju pomoct s papíry od pozemku.“

Přijela jsem druhý den ráno. Dům byl plný krabic a chaosu. Jana seděla u počítače a Petr pobíhal sem a tam.

„Mami, kde jsou ty staré smlouvy?“ zeptal se netrpělivě.

„Ve skříni v ložnici… teda bývalé ložnici,“ opravila jsem se tiše.

Prošla jsem chodbou a dotkla se stěny – pořád tam byly škrábance od Petrových autíček. V ložnici voněla levandule z polštáře, který tam zůstal po Karlovi.

Najednou mě přepadla vlna vzteku i smutku zároveň.

„Petře,“ řekla jsem ostřeji než obvykle, „víš vůbec, co tenhle dům znamenal? Pro mě… pro tátu… pro nás všechny?“

Petr zvedl hlavu od papírů a chvíli mlčel.

„Vím to, mami,“ řekl nakonec tiše. „Ale já potřebuju žít svůj život.“

Odjela jsem domů s pocitem prázdnoty. Večer jsem seděla u okna svého nového bytu a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem – o lásce, o obětech, o tom, co znamená být matkou.

Možná jsem udělala správně. Možná ne. Ale jedno vím jistě: domov není jen dům. Je to všechno to neviditelné mezi námi.

A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Je správné pustit děti z hnízda za každou cenu? Nebo bychom měli víc myslet i na sebe?