Návrat stínů: Jak mě otec znovu rozbil

„Tomáši, někdo na tebe čeká dole v recepci,“ ozvala se Monika, moje asistentka, s neobvyklým napětím v hlase. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já měl před sebou důležité jednání s klientem. „Řekni mu, že mám plno,“ odsekl jsem, aniž bych zvedl oči od monitoru. „On říká, že je to důležité. Prý tvůj otec.“

V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Otec? Ten člověk, který nás opustil, když mi bylo osm? Ten, kvůli kterému máma celé roky brečela do polštáře a já se naučil být silný jen sám pro sebe? Třicet let jsem ho neviděl. Třicet let jsem si říkal, že ho nepotřebuju.

Sešel jsem dolů. V rohu recepce stál muž v ošoupané bundě, s prošedivělými vlasy a očima, které byly až příliš povědomé. „Ahoj, Tomáši,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Místo toho jsem jen procedil: „Co chceš?“

„Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“

Vzpomínky na dětství mě bodaly jako jehly. Jak jsem čekal u okna, až se vrátí. Jak jsem mámě sliboval, že budu lepší než on. Jak jsem si v patnácti přísahal, že nikdy nebudu jako on.

Vztek a zvědavost mě nakonec přemohly. „Dobře. Ale jen pět minut.“

Seděli jsme v kavárně naproti kanceláři. Otec se nervózně vrtěl na židli. „Vím, že nemám právo tě o nic žádat,“ začal. „Ale chtěl bych ti něco vysvětlit.“

„Třicet let jsi měl čas něco vysvětlovat,“ skočil jsem mu do řeči. „Proč teď?“

Sklopil oči. „Jsem nemocný. A… chtěl bych tě aspoň jednou vidět. Promluvit si.“

Ta slova mě zasáhla víc, než bych čekal. Měl jsem chuť mu vynadat, říct mu všechno to, co jsem roky dusil v sobě. Ale místo toho jsem jen mlčel a pozoroval jeho ruce – stejné ruce, jaké mám já.

Když jsem se vrátil do kanceláře, byl jsem rozhozený. Monika se mě opatrně zeptala: „Je všechno v pořádku?“ Jen jsem kývl a zavřel se do své kanceláře. Práce mi šla od ruky ještě hůř než obvykle.

Doma na mě čekala manželka Petra a naše dvě děti – Anička a Honzík. Večer u večeře jsem byl duchem nepřítomný. Petra si toho všimla: „Stalo se něco v práci?“

„Ne… vlastně ano,“ přiznal jsem po chvíli ticha. „Dneska za mnou přišel táta.“

Petra ztuhla. Věděla, jak moc mě jeho odchod poznamenal. „Co chtěl?“

„Je nemocný. Chce si promluvit.“

„A ty?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Celý večer jsem přemýšlel nad tím, jestli má smysl otevírat staré rány.

Následující dny byly jako zlý sen. Otec mi volal, psal zprávy. Ignoroval jsem je, ale jeho slova mi zněla v hlavě pořád dokola.

Jednoho večera mi volala máma: „Tomáši, slyšela jsem, že se tvůj otec objevil.“

„Jo.“

„Víš… možná by sis s ním měl promluvit. Kvůli sobě.“

„Proč bych měl? On nás opustil!“

„Já vím,“ povzdechla si máma smutně. „Ale ty nejsi on.“

Ta věta mě zasáhla nejvíc.

Nakonec jsem otci zavolal zpátky a domluvili jsme si schůzku v parku na Letné. Seděli jsme na lavičce a mlčeli.

„Víš,“ začal po chvíli otec, „když jsem odcházel, byl jsem zbabělec. Neuměl jsem být otcem ani manželem. Utekl jsem před odpovědností.“

„A proč jsi teď tady?“ zeptal jsem se.

„Protože už nemám moc času a nechci odejít s tímhle na svědomí.“

Byl jsem rozpolcený mezi nenávistí a soucitem. Viděl jsem před sebou zlomeného člověka – ne toho hrdinu z dětství ani zrůdu z nočních můr.

Začali jsme se vídat častěji. Otec mi vyprávěl o svém životě – o chybách, které udělal, o samotě, kterou si sám způsobil. Já mu vyprávěl o svých dětech, o tom, jak moc se bojím být špatným otcem.

Jednou večer mi řekl: „Jsem na tebe pyšný, Tomáši.“

Ta slova mě rozbrečela jako malého kluka.

Když otec za pár měsíců zemřel, stál jsem u jeho hrobu a držel Aničku za ruku. Cítil jsem smutek i úlevu zároveň.

Doma večer Petra zašeptala: „Jsi dobrý táta.“

Dívám se na své děti a přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo nám tolik ublížil? A jak moc nás minulost ovlivňuje v tom, kým jsme dnes?