Po rozvodu jsem skončila na ulici: Stavím nový domov, ale bojím se znovu věřit

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Myslíš, že ti ten tvůj nový frajer postaví dům?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco jsem si balila poslední věci do igelitky. Bylo mi třicet osm a nikdy by mě nenapadlo, že skončím zpátky u rodičů v paneláku na Jižním Městě. Ještě před třemi lety jsem žila s Petrem v našem domku v Říčanech, plánovali jsme dovolenou v Chorvatsku a hádali se maximálně o to, kdo koupí mléko. Pak ale přišla ta tichá bouře, která všechno změnila.

Petr byl můj první kluk. Znali jsme se od střední, chodili spolu na pivo do „U Kocoura“, smáli se stejným vtipům. Po svatbě jsme si mysleli, že máme vyhráno. Jenže po sedmi letech začal být Petr jiný. Nejdřív jen unavený, pak podrážděný a nakonec úplně cizí. Přestali jsme spolu mluvit, večery trávil u počítače nebo v hospodě. Já se snažila zachraňovat, co šlo – vařila jsem jeho oblíbené jídlo, nabízela společné výlety, ale on jen mávl rukou: „Nech mě být, Jitko.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla ho s cizí ženou v naší posteli. Ta rána bolela víc než všechny předchozí hádky dohromady. „Tohle je Jana,“ řekl mi bez emocí. „Odcházím.“ A opravdu odešel – ale ne sám. Vzal si i většinu nábytku, auto a nakonec i psa. Zůstala jsem v prázdném domě, kde ozvěna jeho kroků bolela víc než samota.

Rozvod byl peklo. Petr měl lepšího právníka a já přišla skoro o všechno. Dům šel do prodeje, peníze se rozplynuly v dluzích a já skončila s jedním kufrem u rodičů. Máma mě litovala, táta jen kroutil hlavou: „Říkal jsem ti, že Petr není pro tebe.“

První týdny byly nejhorší. Nemohla jsem spát, budila jsem se s pocitem viny a hanby. V práci jsem dělala chyby, kolegyně mě litovaly a šeptaly si za zády. Jednou večer jsem seděla na lavičce před panelákem a brečela do telefonu své nejlepší kamarádce Lence: „Já už to nezvládnu…“

Ale pak přišel zlom. Jednoho dne jsem šla kolem staré chaty u Sázavy, kterou prodávali sousedé mých rodičů. Byla to ruina – opadaná omítka, děravá střecha, všude kopřivy. Ale něco ve mně řeklo: „Tohle je tvůj nový začátek.“ Vzala jsem si půjčku a koupila ji.

Začala jsem stavět nový domov vlastníma rukama. Každý víkend jsem jezdila vlakem s batůžkem plným nářadí. Naučila jsem se míchat maltu, pokládat dlažbu i natírat okna. Pomáhal mi soused Mirek – starý mlčenlivý pán, který mi jednou řekl: „Jitko, ženská jako ty zvládne všechno.“

A právě na stavbě jsem poznala Tomáše. Přijel jednou s kamarádem pomáhat s krovem. Měl upřímný úsměv a ruce od pilin. Povídali jsme si dlouho do noci u ohně a já poprvé po letech cítila něco jako naději.

Jenže čím víc jsme se sbližovali, tím víc jsem se bála. Máma mi pořád opakovala: „Dej si pozor, chlapi jsou všichni stejní.“ Táta Tomáše nemohl vystát: „Zase nějakej floutek? To ti nestačilo jednou?“ A já sama sobě nevěřila – co když zase naletím? Co když Tomáš odejde stejně jako Petr?

Jednou večer jsme s Tomášem seděli na schodech před chatou. „Jitko,“ řekl tiše, „já vím, že se bojíš. Ale já nejsem Petr.“ Podívala jsem se mu do očí a chtěla mu věřit. Ale v hlavě mi běžely všechny ty výčitky a strachy.

Do toho přišly další problémy – banka mi odmítla další půjčku, stavební úřad chtěl nové plány a sousedka paní Novotná mi vyhrožovala žalobou kvůli plotu. Každý den byl boj.

Jednou večer jsem se zhroutila na podlahu mezi pytle cementu a brečela jako malá holka. Tomáš mě objal: „Jitko, nejsi na to sama.“ Ale já mu jen šeptala: „Já už nechci znovu ztratit všechno.“

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o Tomášovi i o tom, jestli má smysl stavět nový domov. Máma mi radila: „Vrať se do Prahy, najdi si normální práci a chlapa nech být.“ Ale já věděla, že už nikdy nechci žít podle očekávání druhých.

Jednoho rána jsem stála před rozestavěným domem a dívala se na východ slunce nad Sázavou. Uvědomila jsem si, že tenhle boj je jen můj – že musím najít odvahu věřit znovu nejen druhým, ale hlavně sama sobě.

Dnes už mám hotovou střechu a první místnost s novou podlahou. Tomáš je pořád se mnou – někdy mlčíme, někdy se smějeme až do rána. Strach nezmizel, ale už mě neparalyzuje.

Někdy si večer sednu na schody před dům a ptám se sama sebe: Můžu ještě někomu věřit? Nebo je lepší spoléhat jen na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?