Pod jednou střechou: Příběh o boji, hanbě a vítězství jedné samoživitelky

„Jano, už toho mám dost! Nemůžeš tu zůstávat věčně. Máš třicet, dítě na krku a žádnou pořádnou práci!“ křičela na mě máma, zatímco jsem v kuchyni tiše myla nádobí. Její slova mě bodala jako jehly. Můj syn Matěj seděl v koutě a hrál si s rozbitým autíčkem. Věděla jsem, že slyší každé slovo.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Po rozvodu s Petrem jsem neměla nic – jen Matěje, pár tašek oblečení a nekonečný pocit viny. Všichni v našem městečku věděli, že jsem „ta, co ji manžel opustil“. Každý pohled sousedů na ulici byl jako další rána. „Chudák Jana,“ šeptaly si ženy v obchodě, „to je ta, co jí Petr utekl za mladší.“

Noci byly nejhorší. Když Matěj konečně usnul, ležela jsem na rozvrzané posteli v dětském pokoji a přemýšlela, jak dál. Máma mi dávala jasně najevo, že jsme s Matějem jen přítěž. Táta mlčel – jeho ticho bylo horší než mámin křik. V práci v místní pekárně jsem brala minimální mzdu a šéfová mi dávala najevo, že jsem snadno nahraditelná.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala drobné na další týden. Matěj přišel a položil mi hlavu do klína. „Mami, proč jsme pořád smutní?“ zeptal se tiše. V tu chvíli jsem se rozplakala. Ne před ním – odešla jsem na záchod a tam se sesypala. V hlavě mi zněla slova: „Musíš něco změnit.“

Začala jsem hledat práci po večerech na internetu. Všude chtěli zkušenosti, které jsem neměla. Ale narazila jsem na inzerát: „Hledáme kreativní duši pro výrobu domácích svíček.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi s babičkou vyráběla svíčky na vánoční trhy. Napsala jsem jim email a přiložila fotky svých starých výtvorů.

Za týden mi přišla odpověď: „Přijďte na pohovor.“ Srdce mi bušilo až v krku. Máma se mi vysmála: „Svíčky? Tím se neuživíš.“ Ale já šla. Majitelka dílny, paní Novotná, byla laskavá žena. „Vidím v tobě zápal,“ řekla mi po krátkém rozhovoru. „Zkusíme to.“

První týdny byly těžké. Učila jsem se nové techniky, pálila si prsty a domů chodila unavená. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila radost z práce. Matěj byl pyšný: „Moje maminka dělá svíčky!“ chlubil se ve školce.

Když přišla první výplata, koupila jsem Matějovi nové boty a sobě kávu v kavárně – poprvé po letech. Máma jen protočila oči: „To dlouho nevydrží.“ Ale já už věděla, že musím jít dál.

Začala jsem si doma po večerech vyrábět vlastní svíčky s originálními vůněmi. Sdílela jsem je na Facebooku ve skupinách pro maminky z Vysočiny. První objednávky přišly od kamarádek ze školy, pak od úplně cizích lidí.

Jednou večer mi napsala paní z Brna: „Vaše svíčky jsou nádherné! Nechcete přijít promluvit o svém příběhu do našeho klubu žen?“ Byla jsem v šoku. Já? Mluvit před lidmi? Ale souhlasila jsem.

Stála jsem před dvaceti ženami a třásl se mi hlas: „Jsem Jana a byla jsem úplně na dně…“ Vyprávěla jsem o hanbě, strachu i o tom, jak těžké je začít znovu bez podpory rodiny. Ženy plakaly i smály se mnou. Po přednášce za mnou přišla jedna z nich: „Dala jste mi naději.“

Začala jsem jezdit po besedách do škol i knihoven. Můj příběh sdílely místní noviny i rádio Vysočina. Svíčky šly na dračku – dokonce jsme s Matějem začali šetřit na malý byt.

Jednoho dne přišel táta za mnou do dílny. Dlouho mlčel, pak řekl: „Jano, omlouvám se… Nevěřil jsem ti.“ Poprvé po letech mě objal.

Máma se nikdy úplně nezměnila – ale už mě nekritizovala tak hlasitě. Možná pochopila, že i když jsme spadli na dno, dokázali jsme vstát.

Dnes mám vlastní malou firmu a pomáhám dalším ženám začít podnikat. Matěj je pyšný na svou mámu a já už se nebojím budoucnosti.

Někdy si ale večer sednu ke svíčce a ptám se sama sebe: Proč musí být cesta k důstojnosti tak trnitá? Kolik žen kolem nás ještě čeká na svou šanci? Co byste jim řekli vy?